Leden 2014

Láska aneb prosím, neznič mě.

26. ledna 2014 v 15:04 | Týnka |  Témata týdne
Když jsem viděla toto téma týdne, vehnalo mi slzy do očí. Přijde mi to jako naschvál, že zrovna v době, kdy nemůžu někoho dostat hlavy, když mi utíkají dny, týdny a měsíce, přemýšlením nad někým, kdo je dávno pryč, tak se objevují tyhle témata. A ne jen na blogu, všude okolo. Vidím ho ve všem. A teď se z toho nezblázni...
Co je láska?
Něco co vás dohání k šílenství, když létáte? Opravdu? Ne, přijde mi, že opravdová láska je něco úplně jiného, než to co se prezentuje ve všech romantických filmech. Není to jako jednou se potkali, rozuměli si, zamilovali se, vzali se. Myslím si, že pro opravdovou lásku je potřeba něco víc, něco málo od Boha, možná... předurčení? Asi je to naivní, ale já si opravdu myslím, že každému z nás je na světě někdo přidělen, někdo kdo k vám patří. A můžete ho náhodou potkat na ulici, nebo ho třeba znát celý život a uvědomit si to až po čase.
Někdo, komu můžete věřit. Kdo zná vaše problémy. Někdo, s kým nemusíte trávit každou volnou minutu nějakým šíleným způsobem a adrenalinovým zážitkem, ale komu stačí zahrabat se s vámi do peřiny a jen si povídat. Prostě někdo, kdo vás má rád. Opravdu rád. Doopravdicky rád. Prostě rád.

Lovatics trendování

23. ledna 2014 v 18:43 | Týnka |  Vše okolo Demi
Tak se pro tentokrát ozývám opět s něčím, co má spojitost s Demi.
Již za DVA DNY - tedy v SOBOTU se přesně v 19:00 chystá další Lovatics trendování!
Čím je tentokrát výjimečné?
Pokoušet o trend se budou pouze ČEŠI a SLOVÁCI a pouze Lovatics. Dříve jsme to zkoušeli s Poláky, Maďary nebo s jinými fanbases. Teď to zkusíme čistě sami. Myslíte, že to zvládnem? :)
Pevně v nás věřím!
Pokud nejste rozhodnutí, co v sobotu večer dělat, neváhejte se připojit, možná to nebude dokonalá zábava, možná vás to nebude bavit víc než party s kamarády, ale věřte, že i vaše pomoc může rozhodnout!

Více informací ZDE


Nejlepší Vánoční dárek.

17. ledna 2014 v 14:49 | Týnka |  Diary
Ve středu, dva týdny po Štědrém dnu, mi přišel ten nejkrásnější vánoční dárek. Fakt, že tyhle Vánoce byly bídné, raději přeskočím a nebudu nikoho z vás zatahovat do krize naší rodiny, ale tohle se povedlo. Možná právě proto, že to s rodinou nemělo nic společného.
Asi bych měla začít tak, že minulý rok v květnu (cca?) byla na Bravowebu soutěž o celou diskografii mé oblíbené zpěvačky Demi Lovato. Já jako její největší fanoušek ever, jsem hned vyburcovala všechny mé kamarády, aby se zaregistrovali na Bravu a soutěžili. V den vyhlášení soutěže jsem vám sem na blog psala. Ano, vyhrála to totiž moje nejlepší kamarádka.
Bohužel, Bravíčku trvalo pěkných pár měsíců, než výhru poslali. Já a Lucy jsme mezitím nezažívaly zrova nejlepší období našich životů, hádky, usmiřování, zase hádky...
Teď musím zaklepat, že jsme se už asi dva měsíce nepohádaly, prostě vůbec! Což je zvláštní, protože dřív jsme se hádaly fakt často, ale teď je to fajn. :)
Nicméně, na poslání CDček přišla řada až teď. A tak mi přišly!
Škoda, že Bravo vyhlásí soutěž, aniž by mělo výhru kompletní - přišly totiž jen 3 CDčka, ale i tak jsem neuvěřitelně vděčná a šťastná.

Tyhle 3 alba jsou teď moje! ♥
Teď mi chybí jen Here we go again. A to si časem pořídím.
Víte, jak moc jsem šťastná? :) Konečně si nepřipadám jako "fake fanoušek" ale opravdu TRUE LOVATIC. I když jsem nic takového jako fake fanoušek nikdy nebyla a všichni, co se mnou kdy přišli do styku, o tom ví. Ale můj vnitřní Lova-pocit, je na tom zkrátka teď mnohem líp.
Takže tak, musela jsem se pochlubit... :D :)
Krásný zbytek dne vám přeji!


Dvě tváře

6. ledna 2014 v 14:45 | Týnka |  Diary
Víte, poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, jak na lidi asi jako člověk působím. Jsem zvyklá žít celý život pod maskou vysmátého snílka a vyhovuje mi to, jen málokdo ví o mých problémech a i lidi, které mám ráda a kteří mají rádi mě, prostě žijou v tom, že o mně vlastně celkově nic neví. Moji minulost nechávám za sebou, přítomnost skrývám a budoucnost nechávám otevřenou.
Nedávno jsem si ale uvědomila, že moji zdánlivě lehce prokouknutelnou masku možná nedokáže rozlousknout každý, jak jsem si dřív myslela. Protože když už o mně někdo dokáže říct, že jsem sebevědomá, tak to wow kámo, víš toho o mně víc než já.
Mám problémy sama se sebou. Léta jsem byla se svojí postavou smířená, no poslední rok to těžce nedávám, nenávidím svoje nohy, břicho, zadek, prsa, ksicht, všechno. Nenávidím i svoje vnitřní já, svou náladovost, příliš všechno hrotím, jsem často nepříjemná, výbušná, prostě strašná. Už několikrát jsem se pokusila o sebevraždu, pojem sebepoškozování mi taky není vzdálený, v noci nespím a moje deprese nabývají šílených rozměrů.
A pak se najde někdo, kdo ti řekne: ,,Tvoje sebevědomí bych chtěla mít."
A teď přemýšlíš, jak to ten člověk myslí, až ti to dojde. Já totiž opravdu na venek působím sakra sebevědomě! Když mi někdo pochválí vlasy nebo zkrátka cokoliv, automaticky odpovídám: ,,Děkuji, já vím."
Je to fráze naučená už od základky, používaly ji ty více oblíbené a 'cool' spolužačky. Nestydím se o sobě před ostatními říct, že jsem nejlepší, nebo jak moc mi to sluší. Jenže většinou se s zaklapnutím domovních dveří vytratí i veškeré moje předstírané sebevědomí a já přecházím do té druhé fáze - bež se odlíčit a nepoblij se.
A teď přemýšlím, jak se pomalu zbavit toho čau-jsem-nejlepší pohledu na svět, který zaujímám mimo domov, protože není reálný a mně opravdu není příjemné, že mě někdo přirovnává k namyšleným pipinkám, do těch mám naštěstí opravdu, opravdu daleko, i když zdání může klamat.

Nový rok, ztráta iluzí

3. ledna 2014 v 14:13 | Týnka |  Diary
První článek v novém roce!
Možná bych ho mohla věnovat novým fotografiím Justina a Sel, které mi zlepšily dnešní ráno, bohužel mi ale dobrá nálada dlouho nevydržela a já upadla do toho stavu, při kterém přemýšlíš a uvědomuješ si nové a nové věci.
Doufám, že vy jste si Silvestra užili, protože já... ani nevím?! Pravda je ta, že to bylo fajn, ale když nad tím teď přemýším, klidně bych to bez jakýchkoliv problémů vymazala.
Shrnu to asi následovně: byla to sranda, než jsem se totálně ožralá na šrot začala líbat s kamarádem. Potom to byla taky sranda, ale už ve mně byl ten pocit, že jsem podvedla někoho, na kom mi záleželo, mám totiž takového 'kamaráda'... Nakonec jsem pak byla ve stavu, kdy jsem seděla na zemi a opakovala jeho jméno, volala ho do noci, ale on nepřicházel (jak překvapivé).
Takže první lednový den jsem strávila vstřebáváním této údálosti, protože upřímně řečeno, pro mě samotnou to byl největší šok. Za poslední cca měsíc a půl nebyla akce, kde bych kvůli němu nebrečela nebo na něj přinejmenším nemyslela a nehledala ho.
A víte jak dopadl druhý lednový den? Přijdu na facebook a co to nevidím, on je ve vztahu? Kdyby ta holka alespoň nebyla tak hezká a hubená. Ach, bože. Den jsem strávila v depresi u čaje a noc vlastně taktéž, spala jsem dohromady asi 2 hodiny. Asi milion otázek se mi honilo v hlavě, stále jsem si opakovala ty věci, které mi kdy řekl nebo napsal, vybavovala si všechny naše dotyky, všechny ty pěkné chvíle s ním, líbání, smích...
Nemůžu se mu divit, vlastně se nemůžu ničemu divit, posrala jsem si to sama - a to je na tom nejhorší. I přes to jak jsem ho měla ráda, jsem v sobě měla blok, a tak jsem jej ode mě odháněla v naději, že to bez něj zvládnu, že mi bude líp, no teď už vím, že to byla chyba. S ním to nejde, ale bez něj je to ještě horší. A než bych mu dokázala říci totální sbohem, radši budu kamarádka, která bude dělat jen to, co jí je dovoleno, než vzdát se ho úplně.
Nedostala jsem na výběr, prostě je ve vztahu.
A já to budu muset přijmout.
I když nechci.
What if I had one more night for goodbye?