Kdo jsem?

8. září 2013 v 18:36 | Týnka |  Diary
Kdo jsem
Mám chuť psát.
Je pátek, sedím v autobuse a přemýšlím o životě. Na internet to dám asi až v neděli, takže pokud to čteš a je neděle, tak se nediv.
Přede mnou sedí zamilovaný pár, ten kluk je fakt pěkný. A já jsem tu sama, chvilkami koukám z okna na kopce, kolem kterých projíždím. Víte, je zajímavé, že jakmile vyjedu kousek za Zlín, je to tu krásné. Louky, lesy, příroda, pohoda... Hraje mi Kelly Clarkson a všechno je zase ok. Teď.


Co ale potom? Osvobozující cesta autobusem nebude trvat věčně a já dojedu k babičce, která mě bude provokovat vším tím skvělým jídlem, co zase uvařila. Vůbec jí nevadí, jak jsem přibrala, jak se cítím. Ale tentokrát odolám. Kvůli sobě. Třeba bude moje depka menší, když na sebe budu moct být pyšná, že jsem odolala.
Dnešek je odporný. Včerejšek nebyl o moc lepší. Co se to zase děje s mým životem? Někdy mám pocit, že létám, jsem šťastná, všechno má smysl, život je úžasný. A pak přijdou dny, kdy se všechno sere. Nebo možná nesere, ale já to tak vidím. Nemám náladu na nic, chci umřít. A nemám pro to velké opodstatnění, jen prostě nechci žít. Víte, ono to není lehké žít v tomto světě, plném spousty požadavků po dokonalosti. Život je skvělý, ale bolí. A já neumím snášet bolest, neumím, vím to. Překonávám ji, postupně, pád po pádu se znovu zvedám, abych mohla příště spadnout hloub, dál a dál, ale nedá se to překonávat navždy. Jsem ochotná se vzdát všeho pěkného. Protože to příjemné pomine, ale jizvy zůstanou, násobí se, vrství se, znovu se obnovují a připomínají. Nikdy tě nenechají jít dál. I v těch chvílích, kdy jsem šťastná, jsem ochotna se toho vzdát. Protože až umřeš, necítíš.
Kamarádka mi řekla: "Týno, život je boj. Všechno je boj. Tak bojuj, bolí to, ale stojí to za to." - má pravdu, život je boj, ale já nejsem bojovník, nejsem a nikdy jsem nebyla. Nemám tolik síly. Kdybych měla tu možnost umřít, udělám to. Nemusela bych bojovat, ani řešit ty každodenní problémy.
Tak, teď už jsem u babičky. Je půl desáté. Když jsem šla vesnicí a rozhlížela se po tom všem, co tady znám, slzely mi oči. Ani nevím proč. Když jsem došla k babičce a otevřela mi s dvěma modřinami na obličeji a sedřenýma rukama, jen jsem tupě zírala. A tohle je můj život, vážení. Nikdy nic není tak, jak má být. Nikdy. Babička prý před týdnem spadla ze schodů.


O dvacet minut později mi bylo oznámeno, že jediné kotě, se kterým jsem byla od narození, předevčírem přejelo auto. Nebudu to přehánět, zas tak velký citový vztah jsem k němu neměla, ale přeci jenom - byla jsem s ním od jeho narození. Ještě před třemi týdny jsem si s ním hrála a lezla na 200 let starou lípu, abych ho sundala, protože to pako vylezlo nahoru a dolů nevědělo jak.
No, takže jedinou dobrou zprávou je, že jsem odolala špagetám i palačinkám. Kručí mi v břiše a mám hlad, ale jsem spokojená. Já zhubnu, i kdybych se měla s babičkou porvat a spálit jí všechno jídlo v domě.

Tak... ještě si poslechnu pár písniček a půjdu spát. Pak přežít víkend a odolávat, hlavně odolávat! Je pátek večer a já vám přeju dobrou noc - i když vy si to přečtete až v neděli. Ach, jak komické. Dobrou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama