Like a skyscraper 8. díl

26. ledna 2013 v 12:55 | Týnka |  Like a skyscraper
Díl:8
Autor: Týnka



"Teda tobě to trvalo." vysmál se mi Tobby.
"Mhmmm. Zíííííív."
"No tak vystoupíš, nebo budeš ještě hodinu vstřebávat svůj sen o princezně na hrášku?" dobíral si mě.
"Nebyl o princezně na hrášku." odsekla jsem a rozhlédla se, jak tady to okolí vůbec vypadá. Když jsem si ohmatala nohy a přesvědčila se, že jsou schopny pohnout se, vystoupila jsem z auta. Byla jsem pořád jako praštěná po hlavě, ten sen mi dal zabrat.
"Schovej se!!" uslyšela jsem křik někde za mnou a než jsem se stihla otočit, měla jsem něco na hlavě.
"Ááááááááá!"
"Neječ a poběž, honem!" poznala jsem Niallův hlas, ucítila jeho vůni, která se ke mně dostala přes ten předmět, co jsem měla na hlavě - Niallovu mikinu. Jeho ruka mě automaticky chytla za pás a tlačila dopředu. Byl to zmatek, nechala jsem se jen tlačit a šla, aniž bych věděla, kam mě vede, nebo alespoň viděla na cestu. Rukou jsem jeho mikinu trochu zvedla, abych viděla aspoň na krok dopředu, ale jakmile jsem to udělala, už jsem viděla práh dveří a pak už se mi mikina ladně snesla k ramenům.
Stáli jsme v úzké chodbičce, nejspíš v nějaké předsíni a Niall se vedle mě vydýchával s rukama na kolenou. Nechápala jsem celou situaci, pořád jsem byla mimo z toho snu, probuzení, běhu, všeho...
"Prosím tě proč... Proč jsi tam stála jako tvrdé y? Vždyť ti muselo být jasné, že tam budou!" vysoukal ze sebe během prudkých nádechů a výdechů Niall. Fyzičku teda nemá moc dobrou, když ho i tento krátký běh tolik vyřídil.
"Kdo tam byl?" nechápala jsem celou tuhle situaci a všímala si jen okolí. Naštěstí to tu vypadalo úplně jinak než v tom snu, mohla jsem si oddychnout. Příjemně oranžové stěny, tmavě oranžový kobereček a dřevěný botník. Nic neobvyklého, nic tajemného. Zkrátka nic, co by mě mohlo vyvést z míry, nečeká mě už žádný tragický scénář, naštěstí.
"Kdo asi... Paparazziové..." odsekl mi.
Aha! V tu chvíli, kdy se k mému mozku dostala takhle informace, bylo mi konečně všechno jasné. I když jsem si ignorantsky prohlížela místnost, ve které jsme se nacházeli a sobecky přemýšlela o svém snu a momentálním bezpečí, nečekala jsem na jeho odpověď, ani mě nezajímalo, proč tomu všemu nerozumím, stejně se ke mně dostalo vysvětlení. To proto mi hodil na hlavu svou mikinu, to proto mě rychle táhl směrem k domu. Paparazzi. Jak prosté. Ti jsou všude. Obzvlášť teď, když s Niallem chodím. No počkat, ano... Já s ním chodím. Já. On. Já a on. Proč mu tolik vadilo, že nás mohli vidět paparazzi, když už jsme pár? Stydí se za mě snad?
"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě, když se vydýchal, zatímco mě se pořád honily hlavou otázky ohledně jeho, mě, novinářů...
"Ty se za mě stydíš!" obořila jsem se na něj, i když jsem to původně ani neměla v plánu. Vyjelo to ze mě, než jsem si stačila uvědomit tón mého hlasu.
Zůstal překvapeně stát a sledoval mě. Nevím, co z mého výrazu v obličeji vyčetl, ale začal se smát.
"Ale no tak, to víš, že nestydím!" přišel ke mně blíž a s úsměvem mě objal. "Jen ještě pořád nejsme oficiální pár, víš o tom?" ušklíbl se na mě a dal mi malou pusu. On má zase pravdu. "Měli bychom to brzo říct veřejně, co říkáš?" trochu se ode mě oddálil, aby se mohl podívat, jak zareaguju, ale já ho k sobě zase přitáhla.
"Dobře." šeptla jsem do ticha a užívala si jeho teplé paže, které mě objímaly a dodávaly tak pocit bezpečí, který jsem při tom zatraceném snu ztratila. Nechápu, jak se mi mohlo něco takového zdát, Niall by mi nikdy neublížil. Nikdy.
Abych se ujistila v mých myšlenkách, pevně jsem ho stiskla, aby se mezi nás nedostala ani molekula vzduchu.
"Tak pojď." zkazil asi po půl minutě tuhle krásnou chvíli. Vedl mě pouze pár metrů a u dveří s nápisem "Studio" mi gentlemansky otevřel dveře. Tohle je můj Niall.
Kluci mě pozdravili, letmo objali, ale byli zabraní do studiové práce. Niall se se mnou posadil do zadní místnůstky, ze které jsme mohli proskleným oknem sledovat, co se ve studiu děje a co si kvůli mně právě Niall nechává ujít. Říkal, že mu to nevadí, ale já nechtěla zdržovat. Když si každý z kluků zazpíval tu svoji část do mikrofonu snad stokrát, nevydržela jsem to a odvedla ho k nim.
"Eh, Niall si to taky zkusí, jo?" přerušila jsem Zayna v debatě s Liamem.
"Tak běž dozadu." dal mi pusu a myslel si, že se mě zbaví. Odešla jsem jen ke dveřím a poslouchala jeho hlas, vnímala jeho chvilkové změny dialektu, jeho Irský přízvuk, jeho oči, když jimi propíjel podlahu.
"Slečna zamilovaná." rýpl si do mě šeptem Louis, ale já se na něj jen ušklíbla. Nemohl mi to zkazit, i když asi ani nechtěl.
Když kluci nahráli písničku, jeli jsme všichni do jedné z Harryho oblíbených restaurací. Bylo živo, nenudila jsem se s nimi ani minutu. Zayn už byl mnohem více uvolněný a tak dokázal dohnat to, co mu předtím ujelo a konečně měl mé sympatie, tak jako ostatní kluci. Liam si mě získává nejvíc ze všech - je chápavý, pozná, co se hodí a co už je příliš. Zato Louisovi je tohle jedno, vtipkuje za každých okolností. V tomhle se s Harrym skvěle doplňují. A Niall je... prostě Niall. Nevyměnila bych na něm ani jednu jedinou vlastnost.
Když jsem večer s pocitem štěstí a počáteční zamilovanosti ulehala ke spánku, hlavou se mi honily detaily a zážitky celého dne. Jedinou šedavou částí byl ten můj špatný sen, ale to mi asi jen chtěla má mysl ukázat ten kontrast, mezi tím co bylo ve snu a co mám ve skutečnosti. Skvělého kluka, jeho partu bláznivých kamarádů, super rodinu a přátele. Co víc si přát? Nic víc nepotřebuji, už jen spát, spát, spát.
Další dva týdny uběhly v rychlém tempu. Niall měl s One Direction hodně práce - poslední dodělávky než zveřejní novou písničku, práce na albu, navíc ta šňůra koncertů a já měla zase svoje aktivity. Rozhovory pro časopisy, rádia, dva koncerty a spousta služebních schůzek, na kterých Daniel nesmí být beze mě. S Niallem jsme si přes dny posílali textovky a viděla jsem ho většinou jen večer. Každý den si na mě dokázal najít čas, ať už při troše štěstí přes den, nebo navečer. Chodili jsme na procházky po naší klidné čtvrti, posedávali na lavičkách, trávili večery v jejich domě, a jednou - byli jsme oba unavení, tak jsem ho potají protáhla ke mně do pokoje, kde jsme odpočívali přituleni jeden k druhému. Dodával mému životu další smysl. Bez něj, ale s myšlenkami na něj čas utíkal rychle, a když jsme byli spolu, zrychlil se dvojnásob. Postupně mě informoval o stavu jejich CD a potají mi pouštěl ukázky, které se na veřejnost dostanou za několik měsíců. Byla jsem s ním šťastná. A to poslední, co by mě mohlo trápit, byla Selena, která si na mě během těch dvou týdnů ani nevzpomněla. A tak když mi Niall řekl tu krásnou větu, nebylo pro mě nic jiného než on.
"Za dva dny na velkém koncertě ve Washingtonu tě představím, ano?" hodil po mně ten andělský úsměv a já nemohla odolat ani minutu. Věnovala jsem mu polibek, při kterém musel vřít minimálně tak jako já. "Tvé odpovědi jsou vždy tak jasné." rýpl si do mě, ale já věděla proč.
"Tvé pokusy skrýt špatnou fyzičku taky." uchechtla jsem se. Dloubl mě do břicha.
"Kdy ji mám posilovat, když přes den mám práci a navečer jsem s tebou? To bys musela pořádně zabrat, slečno trenérko." utahoval si ze mě.
Zase jsme si celý večer povídali, smáli se. Do diářku jsem si zapsala událost představování, koncert začíná ve 20:00 a to už mám volno. O půl desáté, když mě Niall s Chrisem vezli domů, byla debata příjemná. Chris se zapojoval, byl vtipný, párkrát se dokonce na něco zeptal přímo mě, ne přes Nialla. Asi už mě má o trochu víc radši. Nebo si zvykl. Ostatně, jezdím s ním teď málem víc než s Tobbym, který pořád nedokáže můj vztah s Niallem pochopit. A já nemám náladu pořád mu vysvětlovat, ať to prostě přijme. On ho má rád, ale vzhledem k tomu jak dlouho jsem lásku odmítala, neustále hledá pochybnosti o našem vztahu. Myslí si, že to má jen nějaký komerční či marketingový důvod, tajemství.
Přijela jsem domů unavená, dala si sprchu a usnula jako malé dítě hned po uložení do postele. Ale zítra je přeci taky den, tak proč bych měla svou hlavu vysilovat myšlenkami navečer?
"Vstávej, dělej!" rozrazily se dveře do mého pokoje a stála v nich mamka. Hodiny na mém psacím stolku ukazovaly půl jedenácté. Čekal mě docela klidný den, jen večer jsem měla být jako host v jednom rádiu. Po rychlé snídani jsme vyrazily na nákupy. Hrozně ráda s ní nakupuju a prolézám obchody, máme na sebe totiž konečně čas a pobavíme se u toho. Sice jsme nenarazily na nic nového, co by nás nadchlo, ale i tak jsem si přivezla domů jedny tmavě červené šaty.
Večer jsem si na sebe ty šaty dala, doladila jsem to černým sakem a mohlo se jít do rádia. S nabručeným Tobbym vedle sebe jsem se moc nezasmála, stále mě narážky na Nialla, a tak pro mě bylo vítaným překvapením, když moderátorkou rádia byla velmi milá a sympatická slečna jménem Nicole. Ještě před vysíláním jsme se hodně nasmály, takže samotný rozhovor se vedl v podobném duchu. Nekladla mi žádné nepříjemné a intimní otázky, neměla zapotřebí mě ponižovat, zkrátka moderátorka na jedničku. Během té hodiny a půl příprav a samotného vysílání byla mojí vtipnou a důmyslnou oporou, nakonec jsem jí dala i své telefonní číslo.
A večer s Niallem, konečně. Zase jsme byli u nich, udělali jsme si společné grilování i s kluky a bylo nám fajn.
"Počkejte, někdo mi volá!" snažil se ze sebe v záchvatu smíchu a s plnou pusou masa vykuckat Harry. "Haló? Paule?" všichni ztichli. "Jo jo, dobře, zatím." ukončil hovor. "Paul je tady. Stojí s autem před bránou."
Reakce kluků byly překvapivé. Poznámky typu "no nazdar" a vyčítavé pohledy. Myslela jsem, že mají svého manažera rádi, ale tohle mě překvapilo.
"No tak Nialle, ty si vezmi Demi do altánku a všechno jí řekni, počítám s tím, že nic neví, co?" začal Liam rozdávat příkazy. Niall přikývl, přišel ke mně a chytl mě za pás. Vyčítavě jsem se na něj podívala, aby moc dobře věděl, že nemám ráda tajemství, ale jeho smutný a omluvný pohled mě obměkčil. Dala jsem mu pusu. Ať je tím tajemstvím cokoliv, určitě to bude zase něco obyčejného, co kluci příliš dramatizují. "Harry, ty běž do domu tlačítkem otevřít bránu, já a Zayn utíkáme k bráně uvítat Paula. Pak se tu sejdeme." pokračoval Liam. "Tak honem!" zasmál se, chytil Zayna za košili a táhl ho směrem k bráně, která musí být nejméně půl kilometr od domu. Zayn se vzpamatoval a rozběhl se s Liamem, Harry utíkal k domu a mě Niall vedl na opačnou stranu k altánku. Šli jsme rychle, ale potichu.
"Tak řekneš mi co se děje?" nevydržela jsem to už a pustila se jeho ruky.
"Klídek, zlato. Nechceš nejdřív dojít do altánku? Tam ti to povím." vysmál se mi, jako bych byla dítě nedočkavě čekající na svou hračku pod stromečkem.
"Tak dělej." řekla jsem a rozběhla se. Cestu k altánku znám dobře.
Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, měla jsem práci i s jinými povídkami. Těším se na Vaše komentáře! :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější povídka na blogu?

Like a skyscrapers
Stay Strong
Who I am?

Komentáře

1 Zuz Zuz | 26. ledna 2013 v 13:16 | Reagovat

Coo? :) Nééé v tom nejlepším je konec? :) No néé :D chci už další díl :)) Miluju Like a skyscrapers  :) Jediná věc kterou čtu a to hodně ráda :))

2 Bára Bára | 28. ledna 2013 v 8:30 | Reagovat

Dokonalost :')) mohlo by to takhle být ve skutečnosti :33 dalšííí!! :DD

3 Marci Marci | Web | 2. února 2013 v 21:27 | Reagovat

To je vtip?!!! v nejlepším to skončí?!!! ..né:D je to moc krásná ff, moje nejoblíbenější. Obdivuju tě, jak tak dokážeš psát a přesně vystihnout každý pocit. Je to, jako by to byla skutečnost:) Těším se na další díly:))

4 Anett Anett | 21. dubna 2013 v 16:33 | Reagovat

Dej další díl! Prosíííííím :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama