Like a skyscraper 7. díl

20. listopadu 2012 v 17:48 | Týnka |  Like a skyscraper

7. díl
Autor: Týnka


Omlouvám se, že to trvalo tak moc dlouho, neměla jsem moc času. Komenty potěší!! :)
"Moc děkuju za všechno." šeptal mi do ucha Niall. Bylo půl třetí v noci, Justin se Selenou už jeli domů a já s Niallem čekala před mým domem, než si pro něj přijede Chris. Byla jsem unavená, ale naprosto šťastná.

"Ty neděkuj, já děkuju. Bez tebe bych se tam možná cítila chvilkami blbě, takhle jsi všechny tyhle chvilky mohl vylepšit ty. Sel říkala, že jsi moc milý a Justin si tě taky oblíbil..." mluvila jsem o celém večeru, jako by to snad sám nevěděl.

"A ty?" zeptal se. Podívala jsem se mu do očí.
"Já?" nutil mě k úsměvu. "Já si tě málem zamilovala." zašeptala jsem. Moc dobře jsem věděla, že se to nehodí. Dnešek byl vlastně první den, co jsme si k sobě dovolili víc než jen pouhé dotyky a během toho jednoho dne se toho tolik změnilo. Přehodnotily se mi názory. Ale říct po jednom přelomovém dni, že ho miluju, byla asi blbost, nicméně já to tak v tu chvíli cítila a tak jsem to říct prostě musela.

Chris přijel během desíti minut, moc nadšený teda nebyl, ale snad už ta jeho velká nesympatie ke mně pomalu upadá. V rychlosti jsme se rozloučili a Niall mi odjel. Šla jsem domů, dala si horkou čokoládu a ještě minimálně půl hodiny stála opřená o kuchyňskou linku, přemýšlela o celém dni a vstřebávala všechno, co se událo. Únava mě ale nakonec donutila jít do postele, během pěti minut jsem byla tuhá.

Druhý den ráno mě probudilo slunce pražící mi do pokoje. Přede mnou byl druhý den volna a já neměla sebemenší plán, co dělat. První co mě po ránu čekalo, byla sprcha, potom jsem se trochu upravila, nasnídala a rozhodla se zavolat Niallovi.

"Dobré ráno Demz!" nadšeně na mě zakřičel, jakmile mi to vzal.

"No dobré, dobré." zasmála jsem se. "Máš dneska čas? Já mám totiž dnes druhý den volna!" naprosto spontánně jsem vyplázla jazyk a začala se smát. Sice to přes telefon vidět nemohl, ale já z toho měla dobrý pocit.

"Já vím, říkala jsi mi to včera." uchechtl se. "My dnes jedeme nahrávat audio verzi k té nové písničce, co budeme vydávat v září, tak možná potom. A nebo... Co kdybys jela s námi? To by se ti mohlo líbit! Navíc bys byla jedna z prvních, která to uslyší, dobré, ne?" zaječel to na mě, byl sám potěšený svým nápadem.

"No, to zní dobře. Pozdravuj kluky!" zvýšila jsem hlas, protože jsem z telefonu slyšela smějící se hlasy.

"Jasně! Hej kluci, pozdravuje vás Demi, tak buďte chvíli zticha! Mimochodem, jede s námi na nahrávání!" slyšela jsem, jak na ně křičí. "To jsou trollové." zašeptal do telefonu a já se začla hlasitě smát. Moc dobře vím, jak mu na nich záleží, ale oni se prostě bez těch provokativních vtípků neobejdou. Chvilinku bylo ticho a potom se ozvalo ironické: "Jupí, Deminka bude na nahrávání, nic nás netěší víc!" a následné "Sklapni, rozhodně bude lepší doprovod než ty!"

"Kdo to říkal?" zeptala jsem se Nialla, přes telefon jsem to moc nepoznala.

"Nejdřív Zayn, ten kdo ho pak uzemnil, byl Loui." řekl tak zvláštně Niall.

"Aha..." neubránila jsem se arogantnímu pošklebku, který naštěstí on vidět nemohl. Pak jsme se domluvili na čas 14:00 u nějakého nahrávacího studia, nadiktoval mi adresu a musel se rozloučit. Měla jsem docela dost času, ale nic se mi dělat nechtělo, takže jsem toho času využila na malou promluvu s mamkou. Nesvěřujeme se jedna druhé se vším, ale ty základní věci si říkáme všechny a teď byla správná doba říct jí, jak se to rozjelo se mnou a Niallem. Když jsem sešla schody a vytáhla si Cornflaky na snídani, přiběhla za mnou z obýváku, hned za ní běžela Maddie a doslova mě zpovídaly.

"To je teda pecka!" naprosto nadšeně prohlásila Mad, když jsem jim stručně popsala včerejší den. "Říkala jsi to už Dall? Nebo jí to můžu zavolat já?" křenila se a šťouchla mě do ramene.

"Jen jí to klidně řekni, ale ty detaily vynechej..." odpověděla jsem. I když je to zvláštní, Madison měla vždycky s mojí starší sestrou Dallas lepší vztahy než já, no, ale to ona se všema. Možná to bylo i tím, že od té doby, co moje kariéra začala strmě stoupat vzhůru, měla jsem míň času na rodinu, a na Dallas jsem téměř zapomínala, zatímco ona musela přihlížet, jak můj fanklub vzrůstá. Dall byla vždycky z nás dvou ta hubenější, hezčí, vyšší, se slibnou kariérou modelky. Moje dětské role přehlížela, protože jí to přišlo jako malichernost, myslela si, že nikdy nebudu lepší než ona. Pak přišla moje role v Camp Rocku a rázem byla ona ta 'druhá' v naší rodině. Máme se pořád rády, ale chápu, že žít v mém stínu pro ni asi nikdy nebylo příjemné. Nakonec se se svým přítelem odstěhovala někam 200 km od New Yorku. Ale pořád je to moje sestra, a po mém návratu z léčebny si nejspíš taky uvědomila, že ta sláva není jen procházka růžovým sadem a byla jednou z těch andělů, kteří mi nejvíce pomohli udržet se.

Během několika minut už Madison stála u okna, hrála si se záclonkou a telefonovala s Dall. Má štěstí, řekla jí to opravdu jen stručně. Nechtěla jsem dávat Dallas další důvody k 'závisti'. Ona sice má svého dlouholetého přítele, kterého miluje, ale Niall Horan to prostě není no. Toho mám totiž já. Jen tak pro sebe jsem se pyšně ušklíbla, že je Niall právě můj. A i když je o víc než rok mladší než já, myslím, že ten showbyznys ho donutil dospět mnohem dřív, stejně jako mě.

"Dall s tebou chce mluvit." přišla ke mně Maddie s telefonem v ruce.

"Ahoj Dalli." pozdravila jsem a snažila se o milý tón. Byla jsem docela hodně překvapená, že se mnou chce mluvit, to se zase tak často nestává.

"Čau Demi!" byla rozesmátá, zněla šťastně a hlavně upřímně. Tohle nevypadalo na přetvářku. "Mad mi říkala o tobě a Niallovi, to je skvělé! Strašně moc vám to přeju, něco málo jsem o vás četla, ještě když se jen spekulovalo o tom, že spolu možná můžete chodit, ale že na to půjdete takhle rychle, no kdo by to byl tušil!" zasmála se do telefonu. Naprosto mě to vyhodilo z míry. Takhle Dallas neznám. Ano - umí být hodná, milá, upřímná, optimistická... Ale moc často to teda není.

"Děkuji." zasmála jsem se. "No, my jsme to neplánovali. Ale nikomu nic neříkej, jsme spolu opravdu zatím jen chvilinku a já jsem docela ráda, že zatím novináři nemají žádnou naši fotku, nebo tak něco."

"Jojo jasně. Brzo se za vámi přijedeme s Andym podívat, tak nás seznámíš jo?" zakřenila se.

"Určitě." slíbila jsem.

"Promiň, já už musím končit, máme jet dnes na oběd k Andyho rodičům, tak už musíme jet, abychom to vůbec stihli, už je půl jedenácté. Tak se zatím měj krásně, pozdravuj mamku, Nialla a Tobbyho! Tak dlouho jsem ho neviděla, hrošíka našeho... Chybíte mi. Tak zatím ahoj!" rozloučila se a típla to. Ani nepočkala na moji odpověď. Byla jsem v šoku. Něco v ní se změnilo. Nikdy nebyla tak... Milá, hodná, rozesmátá. Takhle jsem ji fakt neznala. No ale měla bych si to říct upřímně - co se v poslední době děje podle normálu? Neustále mě něco překvapuje...

Po snídani jsem vlastně až do oběda byla s mamkou a s Maddie, taková ta rodinná atmosféra v teplákách u televize, s popcornem na klíně a televizí puštěnou jen na reklamy, kterým se vždy rády zasmějeme. Mezi záchvaty smíchu, jsem zavolala Tobbymu, aby mě tady o půl druhé vyzvedl a dál už jsem se věnovala jen lechtání Madison.

Malý oběd byl samozřejmostí a poté už jsem se chtěla pomalu chystat na 'výlet' do studia. Při cestě po schodech, jsem si ale vzpomněla na moje fanoušky, kterým jsem se už pěkně dlouho neozvala, a tak jsem se rozhodla, vzít to do koupelny ještě přes můj pokoj a podívat se na twitter. To jsem ale dělat neměla, byla tam totiž právě Miley. Psaly jsme si přes zprávy snad hodinu o všem možném, ale ten čas mi potom chyběl. Musela jsem se jen v rychlosti namalovat, obléct, a už u domu zvonil Tobby.

Adresu, kterou jsem dostala od Nialla jsem mu ochotně předala a jelo se. Po cestě jsme si povídali, zvědavý Tobby potřeboval vědět každý detail mého posledního dne, ale mně to nevadilo. Ráda jsem mu to všechno řekla, byl pro mě něco jako neoficiální nejlepší kamarád, který o mně ví snad všechno. No aby ne, je mým osobním bodyguardem a řidičem už od doby Camp rocku. Pořád si něco spokojeně pobrukoval, několikrát zopakoval, že je Niall fajn kluk a nejspíš už přemýšlel, jak to všechno bude vykládat Danielovi. Oni dva se měli narodit jako holky, všechny klepy musí vědět jako první.

"Nebuď tak netrpělivá." upozornil mě Tobby pozorující JPSku, zatímco já seděla a ťukala podpatky do spodní části auta.

"Nejsem netrpělivá." zaprotestovala jsem a snažila se hodit moje tělo do pohody. Nemohla jsem se dočkat, až Nialla uvidím, zároveň jsem ale měla docela trému z toho, co bude... Jak se budou chovat kluci, když tam budu s Niallem? Nebudu tam moc zavazet? Přece jenom nahrávání písničky není jen tak. A... Zayn? Mám dojem, že mě nemá moc v lásce.

"No to vidím, jak nejsi netrpělivá." nadhodil ironicky Tob. "Sluší ti to, tak klídek." Asi si myslel, že jsem nervózní kvůli Niallovi.

"Já vím, že mi to sluší!" uzemnila jsem ho a pořádně nahlas se zasmála. "Jen se docela bojím, myslím, že mě jeden člen skupiny nemá rád."

"Tak ho musíš přesvědčit o tom, že tě má mít rád." uchechtl se, ale mě neuklidnil.

"Hm..."

Čím dýl jsme jeli, tím větší na mě dopadala tréma a stresové bolesti břicha. Sledovala jsem venkovní scenérii, snažila se ji vnímat, zároveň jsem ale byla myšlenkami úplně někde jinde.

Když se ozvalo poslední "Zabočte do leva!", auto zastavilo a motor utichl, probudila jsem se ze svých myšlenek a vyskočila z auta. Tobby už stál, opíral se o naše auto a rozhlížel se kolem sebe. Když jsem se ohlédla, zjistila jsem, že jsme přijeli jen obyčejnou jednoproudovou cestou, která kousek od žlutého domu, poblíž kterého jsme stáli, zabočovala do nějakého lesíka nebo parku. Parkoviště tady bylo velké, rozlehlé, ale kromě našeho auta tu bylo prázdno. Dům vypadal naprosto obyčejně. Tohle že je nahrávací studio?

"Nejsme tady špatně?" prolomila jsem ticho, které této chvilce dominantně vládlo. Ani Tobby nevypadal příliš jistě.

"Nevím..." zamručel. "GPSka by mě upozornila, kdybych jel špatně. Možná ti dal Niall špatnou adresu, radši mu zavolej." řekl Tobby a dál se zamračeně rozhlížel po okolí.

"No ahoj, beruško!" překvapil mě Niall svým oslovením i svojí dobrou náladou prostupující telefonem až ke mně. "Už jste tu?"

"Ahoj, broučku." zakřenila jsem se a za svými zády slyšela Tobbyho uchechtnutí. "Já nevím, dojeli jsme na adresu, kterou jsi mi dal, je tady takový velký žlutý dům, ale moc sympaticky to tu teda nevypadá." rozhlédla jsem se ještě jednou, abych se ujistila, že mluvím pravdu.

"Tak se moc neboj, za chvíli jsem dole." zašeptal a zavěsil. Takže jsme tu správně? Tomu se mi nechce věřit...

Uplynulo několik minut, s Tobbym jsme si mezitím vyměňovali zajímavé důležité pohledy a dál zkoumali okolí.

"Demi!! Tady!!" uslyšela jsem zvolání odněkud zezadu. Asi deset metrů od nás stál Niall, opíral se o otevřené dveře domu a smál se nám. "Ses asi opravdu lekla, že jste tu špatně co?" zachechtal se, když jsem k němu přišla blíž.

"Jo!" šťouchla jsem ho do ramene a objala ho. Byla jsem ráda, že ho zase vidím.

"Tak v kolik tě tu mám vyzvednout Demz?" zeptal se nezúčastněně Tobby, který k nám mezitím připajdal. Asi byl naštvaný, protivný... Nevím. Ale vypadal nabručeně, to se pozná.

"Kolem páté." zkočil mi do řeči Niall než jsem stačila cokoliv říct. "Ty jsi ňáký naštvaný, Bobby, co?" zkoumavě si ho prohlížel a trochu sklopil hlavu. Vypadal u toho tak roztomile... Tak jako u všeho.

"Mhmmm, tak kolem páté." zabručel Tobby, namíchnutě se otočil na pomyslném podpatku a už si to štrádovat zpátky k autu.

"No tak to jako né!" zvolal Niall, až jsem se ho lekla. Všimnul si mého poskočení, pošeptal "Promiň." a už se řítil za Tobbym. Třemi rychlými kroky ho dohnal a chytil za rameno. "Co je?" tázavě rozložil ruce a překvapeně se na něj díval.

"Nech mě bejt." odbyl ho Tobby a šel si dál. Niall zůstal stát jako opařený na místě a jen se díval, jak se Tobby vzdaluje k autu, nasedá do něj a odjíždí pryč. Ani nezamával.

"To bude dobré, asi se špatně vyspal." usmála jsem se na Nialla, když jsem k němu přišla, zatímco on stále stál na místě a díval se někam do míst, kde před chvílí zmizelo naše žluté auto.

"Je to divné. Jak se choval po cestě sem? Přišlo mi, jako by byl naštvaný na mě, ale nevím proč." řekl zamyšleně.

"No po cestě byl v pohodě, až když jsme přijeli sem se začal chovat divně, víceméně jen mlčel..." dívala jsem se na něj a čekala na jeho reakci, on ale jen něco zabručel, otočil se a šel pomalu k domu. Šla jsem za ním a vsunula mou ruku do jeho dlaně. Pousmál se, pevně mě stiskl a pak už jsme spolu šli směrem k domu. Gentlemansky mi otevřel dveře a vedl mě dlouho chodbou. Připomínalo mi to školní chodby - špinavá, polosloupaná omítka a po stranách samé dveře, jen byla užší. Niall byl zticha a vedl mě dál, působilo to tajemně. Zkoumala jsem všechny dveře, kolem kterých jsme prošli, možná jsem čekala, že na nich bude cedulka s číslem kabinetu, to se ale nestalo, ani na jedněch dveřích jsem nic nenašla. Když už jsme byli skoro na konci té dlouhé chodby, Niall se zastavil.
"Tady." Pošeptal a rukou mě pobídl, abych šla před něj. Obešla jsem ho a podívala se na dveře, u kterých jsme se zastavili. Opět na nich nic nebylo, ani blbá cedulka s nápisem "STUDIO". Když jsem si dveře dostatečně prohlídla, koukla jsem na Nialla, pořád stál na stejném místě jako přikovaný, s neutrálním výrazem ve tváři. Tohle mi nehrálo. Sledovala jsem ho, vpíjela jsem se mu do očí, ale nedokázala jsem z nich nic vyčíst. Možná to bylo i tou temnotou, která tady vládla, jedno okno na konci chodby tomu moc nepřidalo a šedé stěny se tvářily nepřátelsky. Bála jsem se. Přistoupila jsem k němu blíž a snažila se zjistit na co myslí, on ale vypadal, jako by byl z kamene. Kde je sakra ten kluk, ten vysmátý optimista? Proč se na mě Niall dívá takhle? Šla na mě panika. Bože, vždyť tohle je jako z hororu! Stojím uprostřed nejpodivnější chodby na světě a můj kluk se na mě dívá jako vrah!

"Sakra co je???" neudržela jsem se a vykvíkla.
"Nic, co by bylo? Otevři ty dveře." chladně se na mě pousmál.
"Já se bojím." šeptla jsem a zády sjela po šedé stěně až na zem. Dřepla jsem si a čekala, co bude, čekala na popravu.
"Vstávej." řekl nahlas, pak se to ozvalo ještě jednou v podobě ozvěny. Neudělala jsem nic, jen sklopila hlavu ještě víc a přikrčila se ke studené zdi. "Říkám vstávej!" zakřičel. Pevně mě chytl za ruku, kterou jsem objímala sama sebe, a vytáhl mě nahoru, až jsem stála.
"Nekřič na mě." pošeptala jsem, sklopila hlavu a přivřela oči. Bála jsem se.
"Vstávej!!" rozzuřeně na mě křičel, jako by neslyšel mou žádost. "No tak, vstávej!" opakoval.
Otevřela jsem oči a zjistila, že sedím v autě vedle Tobbyho.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Monnie Monnie | 6. prosince 2012 v 22:09 | Reagovat

Počkat, cože ?! ne, ne ne! tohle má být zamilovanej příběh kde lítají růžoví poníci, ne story, kde je Tobby pomocník masovýho vraha Nialla ! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama