Neptejte se na nadpis, sama nevím, proč jsem ho zvolila.
Mívám deprese, někdy k nim důvod mám, někdy přijdou neočekávaně, bezdůvodně, zkazí se mi nálada a jen přemýšlím nad tím, co všechno dělám špatně.
Někdy mám chuť se na všechno vykašlat, nechat za sebou můj pokoj, oblepený plakáty, které miluju, všechny ty vzpomínky vymazat, rozloučit se se spící sestrou a jít dopředu - na balkon. Potom udělat jeden velký krok, vyšplhat se na zábradlí našeho třípatrového domu, chvilku letět a pak už tohle všechno vůbec necítit.
Proč mi musí pořád život klást tolik překážek? Copak už toho není dost? Nemůžu mít nikoho ráda, nemůžu. Jakmile mám, ztratím ho. Děkuju pěkně, za tenhle život...
Chybíš mi...
tAky to s těma depresema mám.
Třeba to je jenom pubertou ;D