Můj život bez hudby

12. října 2012 v 20:22 | Týnka |  Diary
Musím si prostě vypsat srdce, mám potřebu říct Vám o tom, co je pro Vás samozřejmostí a pro ostatní být nemusí.
Miluju hudbu, ať už jen to drnkání na kytaru a klavír, přes koncertování s flétnou, až po vážnou hudbu, nebo třeba také jazz, blues, cokoliv. Ale samozřejmě, nejčastěji poslouchám ty 'lepší' věci... Ať už hraju já sama, nebo poslouchám, miluju to. Hudba je moje odreagování, moje všechno.


Ač to bude znít opravdu divně, tak jsem si větu 'Hudba je pro mě jako droga' vždycky vysvětlovala stylem, že ten daný člověk, který ji řekl, si umí tak maximálně narvat sluchátka do uší a tím to končí, nikdy jsem neuvažovala o tom, že hudba opravdu JE jako droga. Já, která mám ve svém okolí hudby dost a dost (jsme hodně hudební rodina, taťka hraje asi na 6 druhů nástrojů, navíc vlastní dobro - hudební nástroj podobný kytaře, který se dostává do módy, ale v ČR ho mají údajně asi jen 3 lidi) jsem si nikdy nemohla na nedostatek hudby stěžovat. Sama hraju na pár nástrojů, ale to poslouchání mi nic nenahradí.
Před třemi měsíci (přibližně - byl to červenec), jsem byla s rodinou na dovolené v Chorvatsku a víceméně vlastní vinou jsem přišla o mobil. Nechala jsem se unést zábavou na pláži a bezmyšlenkovitě se v naštvanosti vrhla po jednom organizátorovi zájezdu. No, do vody jsem ho shodila až po chvilce, ale já a můj mobil v kapse jsme letěli do vody s ním. Bohužel, slaná voda s mým mobilem udělala své a já ho už neprobudila. Mamka mi jako potrestání slíbila, že nový mobil dostanu nejdřív na Vánoce a dostala jsem prozatím na volání a smsky taťkův starý mobil, samozřejmě že s foťákem, možností hudby, anebo internetu, jsem se mohla rozloučit. Jsou v něm tak maximálně polyfonní melodie.
Byly prázdniny, já a moje závislost na mobilu jsme trpěly, ale dalo se to zvládnout, ani jsem nečekala, že to půjde tak rychle. Naštěstí, pořád jsem měla notebook, na kterém jsem mohla písničky poslouchat téměř pořád. Pak ale přišel školní rok a mně začala hudba opět více chybět, vzhledem k ranním cestám do školy trolejbusem, které jsem většinou trávila se sluchátky v uších. Pořád jsem ale měla čas po škole, pořád jsem měla můj notebook a sluchátka, které jsem napojila večer na notebook a poslouchala jsem. Bylo to sice mnohem míň hudby denně, než na co jsem byla zvyklá, ale pořád se to docela dalo zvládnout. Teď se to ale pokazilo mnohem víc...
Maminka mi jako jeden z několika trestů za mé známky sebrala a schovala i notebook. Sice vím, kde je, ale to ona samozřejmě vědět nesmí, takže si ho můžu brát jen tehdy, když není žádný z rodičů doma. A to je docela málo, takže tu půlhodinu denně (když se podaří) spíš trávím na facebooku, protože mám nejlepší kamarádku vzdálenou více než 300 km od mého bydliště, tak se věnuju jí. Je to teprve 5 dní, co nemám můj notebook s hudbou u sebe a mučí mě to. Nikdy bych nevěřila, že jsem na hudbě tak "závislá" nebo jak to říct. Nemám jak poslouchat, tak alespoň zpívám. Mám asi 30 textů na moje oblíbené písničky, ale to mi ani zdaleka nestačí.
Jedu do školy, hraje mi v hlavě melodie a já nemám možnost si to kdekoliv pustit, nemůžu poslouchat. Když třeba není moje kamarádka zrovno ve škole, nemůžu si dát sluchátka do uší a zabít tím přestávku. A doma... Už ani doma nemůžu poslouchat. Nemůžu si večer vzít notebook ke mně do postele a odreagovat se, zlepšit si náladu.
Nedá se popsat, jak moc mi hudba chybí. Bude to znít trochu filosoficky, ale opravdu je to tak, že cítím, že mi něco chybí, něco, co má v mém životě velké místo.
Dnes... Byla (a jsem) naštvaná a zklamaná. Měla jsem teď být v Liberci s mojí nejlepší kamarádkou, místo toho jsem kvůli zákazu mojí mamky doma na prdeli. Seděla jsem na zemi v pokojíku, pročítala a zpívala těch pár textů, co mám a pak mi zničehonic začly téct slzy. Naštvala jsem se ještě víc, než jsem naštvaná byla, protože mě to prostě nestačí zpívat, já to potřebuju i SLYŠET!
Moje mamka za svého dětství neměla sluchátka, neměla takový přístup k hudbě, jako mám já. A teď, když na ni křičím, že prostě POTŘEBUJU aspoň na chvilku slyšet tu melodii, vnímat zpěv, cítit emoce, rozeznávat nástroje doprovodu, ona to prostě nechápe.
"Ne, to teda nepotřebuješ." Stojí si za svým, aniž by věděla, jak moc to bolí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Monnie Monnie | Web | 13. října 2012 v 22:59 | Reagovat

Asi tak ... ikdyž pro mě je na odreagování nejlepší jezdit na bruslích a do toho polsouchat hudbu... jako bych si na tom betonu vybila všechen vztek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama