
4. díl
Autor: Týnka
Ležela jsem u mě na posteli a snažila si vzpomenout na každý okamžik včerejšího večera, vybavit si každý jeho letmý úsměv a pousmání. Moje myšlenky se ale stejně vždycky zase vrátily k tomu okamžiku, kdy jsem odvrátila hlavu a tím Nialla zklamala. I když mi to odpustil, možná i pochopil, a potom už jsme si celou noc povídali nalepení na sobě, pořád jsem z toho měla špatný a ponižující pocit. Vím, že kdybych mu řekla, jak mě to trápí, vysmál by se mi a řekl něco ve stylu 'Vražda by se odpouštěla hůř!', ale mně to nedalo.
Pořád dokola jsem si připomínala ty okamžiky a snažila se znovu vžít do té situace, abych svoji reakci pochopila. Škoda, že život není jako ve filmu, kde si hrdinové klidně i po desíti letech vybaví každou sekundu i s detaily. Tady to bylo jiné. I když jsem si vybavovala jeho modré oči, tvář, bylo to k ničemu. Ta část, kdy jsem se odtrhla, byla jako bez emocí, bez jakéhokoli záchytného bodu, kterého bych se mohla chytit, zapamatovat si ho a později vybavit. Tyhle myšlenky byly vážně o ničem. Posadila jsem se na postel, rozhlídla se po pokoji a radši si připomínala ty lepší chvilky včerejšího večera. Roztomilé usmiřování a dlouhé rozhovory o všem možném, hádky o to, kdo bude mluvit a další úsměvné příhody. Byla jsem u Nialla do půl druhé ráno a málem jsem u něj usnula. Ta cesta domů v autě, které řídil Niallův řidič Chris mě ale probudila dostatečně. Nedivím se mu, že byl nepříjemný, taky bych nechtěla nikoho odvážet o půl druhé v noci, ale on nevypadal, že by mu to bylo jen nepříjemné. Byl nabručený, protivný, choval se ke mně jako by ve mně viděl nepřítele a cítil nenávist. Toho si asi opravdu jen tak nezískám, tímhle přístupem určitě ne. Příště snad radši vzbudím Tobbyho, ten by sice taky nebyl hned dvakrát nadšený, ale aspoň mě má rád. Ale co, je to jen šofér...
Z mého zamyšlení mě probudila hlučná sousedova sekačka. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je teprve půl osmé! Blázni ti lidi, vstávající tak brzo, jen aby posekali trávník před domem. Zase jsem si lehla, rukou si tlačila polštář ke spánkům, abych co nejvíce ztlumila ten rachot a snažila se usnout. A dokonce se mi to i povedlo! Ten nedostatek spánku dělá své.
"Vstávej, přece neprospíš celý den!" probudilo mě mamčino promluvení do ticha mého snu a sluníčko, které mi pražilo do očí, jakmile odhrnula závěsy.
"Kolik je hodin?" promnula jsem si oči a snažila se nevnímat bílé skvrny před očima způsobené pohledem do slunce.
"Bude půl dvanácté, ty ochrapo. V kolik jsi vlastně přijela domů?" zeptala se a strhla ze mě peřinu. Ach, jak já tohle nesnáším! Zima na nohy, pomoc! Schoulila jsem se do klubíčka.
"Asi o půl třetí." zívla jsem na celý pokoj a sledovala její reakci. Kupodivu zůstala klidná, vstřebala tu informaci a hodila po mě diářek ležící na stole. Velmi neohrabaně jsem ho chytla a otevřela. No jasně, ale ještě zjistit jaký je den. Poslední dobou mám ve všem takový zmatek, že nestíhám ani sledovat dny v týdnu, natož abych věděla kolikátého dnes je.
"Co je dnes za den?" tázavě jsem se otočila na mamku, která z nedostatku činnosti přerovnávala věci na mém stolku.
"Myslím, že je 15. ne? Asi ano - středa 15. Srpna, co máš na dnešek?" podívala se na mě a položila oranžovou propisku, kterou před pár sekundami zvedla.
"Ummm." zabručela jsem a zapátrala ve svém diářku. Musela jsem ještě o 2 stránky otočit dopředu a blýskly mě do očí dvě prázdná místa. Středa 15. a čtvrtek 16.! "No wow! Volno mami! A zítra taky! No to je super!" rozzářila jsem se.
"No vidíš, tak když máš volno, mohla by sis někam vyrazit s tím... Eh, jak se jmenuje... Niall? S Niallem!" prohlásila a vítězoslavně se pousmála. Trochu mě to zarazilo, ale nechala jsem to být. Nechápu, jak jsem si mohla bláhově myslet, že o mě a Niallovi moje mamka nebude vědět - nejenom, že o nás psali v tom článku a já o něm mluvila v rozhovoru, navíc jí toho ještě určitě spoustu napovídal Tobby.
"No... To bych mohla, ale taky bych ráda mluvila se Sel, musím jí toho spoustu říct." pousmála jsem se při vzpomínce na moji nejlepší kamarádku, ale můj úsměv moc dlouho nevydržel.
"Pokud bude mít čas..." nadhodila mamka ironickou poznámku. Zkřivila se mi tvář, při vzpomínce na několik posledních hovorů se Selenou, které vždy dopadly mým fiaskem, protože ona prostě neměla čas. Sama vím moc dobře, že svět celebrit je vysilující a s neustále naplněným programem, ale také vím moc dobře, že když se chce, dá se čas najít. Já začala odmítat rozhovory pro časopisy i do novin, mívám jich teď mnohem míň než kdykoli předtím, a to jen proto, abych měla čas na sebe a své blízké. Ona taky, jenže svůj volný čas tráví výhradně s Justinem. Škoda, že jsem až ta druhá.
"Snad bude." přitakala jsem.
"Neboj, určitě si na tebe v dohledné době čas najde. A pokud ne, není to správná kamarádka."
"No jo." zase jsem jí musela dát za pravdu. Jenže přesně toho, co řekla, jsem se nejvíce bála - že to není správná kamarádka, že už k sobě nepatříme. A potom jsem si zase vzpomněla na Nialla. Říká se, že v životě není nic důležitějšího než láska, protože ti po čase dokáže přítel nahradit i všechny tvoje kamarády - můžeš mu důvěřovat jako nejlepšímu příteli, smát se s ním jako malé dítě a učit se s ním, jako s profesorem, dá ti vše. Třeba, kdybych se teď začala více věnovat Niallovi... Možná... Něco nás k sobě táhne, to cítím... Možná by mi klidně mohl nahradit Selenu. Bože, to jsou myšlenky! Vybavilo se mi jeho pousmání. Kdyby tak věděl, nad čím právě přemýšlím, vysmál by se mi. No a ani není divu, já ho ještě nedokážu ani políbit a už nám plánuju budoucnost až za hrob, logika. Pousmála jsem se nad mojí úvahou a konečně vylezla z postele. Já mám hlad! To snad není možné, já mám hlad! Naposledy jsem měla včerejší oběd, potom jsem odjela na rozhovor a u Nialla jsem si dala jen to kafe. Pak jsem spala a teď bude zase oběd. Dvanáct hodin bez jídla, no asi ani není divu, že mám hlad. Ale určitě to nebude tak žhavé, já a přejídání, to nejde dohromady. Seběhla jsem schody do kuchyně rychlostí hladového blesku.
"Dobré ráno! Teda spíš poledne." uchechtla jsem se. "Co bude na oběd? Já mám normálně hlad jako vlk!" zeptala jsem se Madison, sedící v pyžamu na židli u stolu. Trochu překvapeně vyvalila oči, ale pak nad tím mávla rukou a usrkla si čaje.
"Mamka říkala něco o karbanátkách."
V klidu jsem se naobědvala, pokecala si s Maddie a potom jsem si dala sprchu. Přemýšlela jsem o Sel. Nakonec jsem se přece jenom rozhodla jí zavolat.
Zatímco z telefonu se ozývalo nepříjemné "crrr, crrr" a já netrpělivě čekala, rozčesávala jsem si vlasy.
"Ahoj Dems! To jsem ráda, že voláš!" ozvalo se z telefonu.
"Ahoj, no to je super! Máš dnes čas?" netrpělivě jsem se zeptala a očekávala odpověď, která mě buď šíleně potěší, nebo šíleně zklame.
"Mám, ale až navečer a to jsem chtěla být s Justinem..."
"Hm, jak jinak!" arogantně jsem jí skočila do řeči.
"Můžeš mě nechat domluvit?" uchechtla se. "Chtěla bych, abys šla s námi. A není to jen kvůli mně, Justin tě prý chce líp poznat. Tak dáme společnou véču a všechno mi řekneš jo? On je chápavý, kdybychom potřebovaly, nechá nás klidně o samotě." vydala ze sebe. No konečně něco pozitivního. Ne že bych tak ráda trávila večery s panem Bieberem, ale tohle mě mile překvapilo. Konečně se zase uvidím se Sel a navíc konečně líp poznám Justina - upřímně, z těch předchozích rozhovorů s ním si moc mé sympatie nezískal.
"Dobře! To bude fajn, moc se těším!" neskrývala jsem svoji radost.
"Tak my tě v sedm vyzvedneme jo? Taky se těším, musíš mi říct všechno o Niallovi!" zařechtala se. No to se dalo čekat, Niall je teď ta nejzajímavější věc v mém životě. Bože, ty moje myšlenky zní blbě! Nahlas jsem se zasmála a pak odpověděla.
"Jo neboj, všechno ti řeknu! Tak teda v sedm!" položila jsem to a úsměvně si luskla prsty. Byla jsem plná optimismu a natěšená, jako malé dítě.
Šla jsem zkouknout twitter a našla tam v DM vzkaz od Nialla. (Pozn. Autora: DM = Direct Messages - soukromé zprávy.) Psal mi, že ve tři hodiny pro mě s Chrisem přijede a mají pro mě malé překvapení. Odepsala jsem mu, že souhlasím a že se moc těším. Byl právě online, takže mi poslal usměvavého smajlíka. Co to bude? Překvapil mě už tou zprávou, no to bude ještě zajímavé. Bylo něco po jedné, ještě chvilku jsem se dívala s rodinou na televizi a pak se šla připravit. Nevěděla jsem co na sebe, jestli plánuje nějakou túru, adrenalinové sporty, plavání, nebo třeba klidně divadlo? On je nevyzpytatelný šílenec! Nakonec jsem na sebe dala letní červené šaty, ke kterým si vezmu žabky a Niallovi to bude muset stačit. Lehce, ale pečlivě jsem se nalíčila. Nechtěla jsem být zmalovaná jako na některé photoshooty, moc se mi to nelíbí, když mám na sobě tunu řasenky a obličej jako ze sádry pod velkou vrstvou make-upu a pudru. Jemnou řasenkou a krémovými stíny nic nezkazím. Všechno jsem stihla včas a netrpělivě jsem čekala v obýváku, zatímco Maddie si něco psala do deníčku.
Slyšela jsem přijet nějaké auto a těsně u domu motor utichl. To bude určitě Niall! Obula jsem se do těch červených žabek s kamínky a ani nečekala, až zazvoní. Vyběhla jsem z domu a přivítala Nialla velkým objetím.
"No tobě to dneska sluší!" chytil mě za ruku a prohlížel si mě.
"Děkuju." usmála jsem se na něj a děkovala pánu bohu, že se nikdy nečervenám. "Tak kam jedeme?" zeptala jsem se a podívala se na Chrise. Usmíval se na mě a žádné známky nenávisti jsem z něj necítila. Tak to se divím, po včerejšku...
"Mmm, uvidíš! Ale nic super extra dokonale luxusního nečekej!" zasmál se Niall. Nasedli jsme do auta a vyrazili. Sedl si dozadu doprostřed, připoutal se a já seděla těsně vedle něj, s jeho rukou přes rameno. Zajímavé, kolik se toho během včerejšího večera změnilo. Dívala jsem se z okna, ale byla jsem plně soustředěná na jeho ruku. Opřela jsem se hlavou o jeho rameno a posunula se blíž k němu. Pousmál se a volnou rukou mě pohladil po tváři. Byla jsem překvapená, z naší přítulnosti. Evidentně na celou včerejší aférku, za kterou jsem se doteď styděla, zapomněl.
"Promiň." velmi tiše jsem zašeptala, aby to mohl slyšet jen on a doufala, že pochopí, za co se omlouvám. Rychle jsem se podívala do zrcátka u řidiče, abych se přesvědčila, že nás nepozoruje, ten se ale zabýval výhradně řízením. Potom jsem rychle vrátila své oči k Niallovi. Zkoumavě se na mě díval. Lekla jsem se, že jsem si to teď celé pokazila tím, že jsem mu to připomněla a úzkostně jsem ho sledovala. Když viděl můj zdrcený pohled, pousmál se a rukou, kterou mě před chvílí hladil po tváři, mě chytil za bradu. Překvapilo mě to, ale dál jsem ho propíjela očima a čekala, co udělá. Nestalo se nic. Stále se na mě díval, držel mě za bradu a nic. Byla jsem mu tak blízko, ale chtěla jsem být ještě blíž. Oběma rukama jsem ho chytla za obličej a pomalu se k němu přibližovala. Ani nevím, kde se ve mně naráz vzala ta drzost, ale veškerý můj stud zmizel. Stále jsem se mu vpíjela do těch modrých očí a on se na mě díval stejně oddaně. Podívala jsem se na jeho ústa, měl je trochu našpulené. Byl tak roztomilý. Přitáhla jsem se k němu ještě blíž a jemně ho kousla do rtu. Pusa se mu roztáhla do sladkého úsměvu. Trochu pevněji mi stiskl bradu a pak zase povolil. Nevím, jaký to mělo význam, ale mě to povzbudilo a doslova jsem se po něm vrhla. Jeho hlava narazila na opěrátko a zabořila se do něj, zatímco já si probojovávala cestu k jeho jazyku. Byla jsem jako v ohni, nenasytně jsem ho líbala a on mi to jemně vracel. Vnímala jsem celé jeho tělo pode mnou a cítila tření našich nosů.
"Echrrrrrrš." kýchnul Chris a já se hrozně lekla. Okamžitě jsem se z Nialla zvedla a dělala, jak zaujatě sleduju okno, zatímco on se teprve narovnával a tak divně se tvářil, že jsem nevěděla, jestli je to úsměv, nebo ironický úšklebek. Nakonec to byl asi ironický úšklebkový úsměv, který ale naštěstí po chvilce vystřídal za ten upřímný uličnický. Chris byl nejspíše docela v šoku a tak dělal, že ho řízení auta děsně moc zaměstnává a že celou tuhle situaci neviděl, nebo právě vymazal z hlavy. No nic to nezměnilo na tom, že nás nevhodně vyrušil a já měla chuť pořádně mu vynadat, že mi zkazil mojí chvilku s Niallem. Když jsem na ni zpětně myslela, musela jsem se usmát. Koukla jsem se na Nialla, díval se z okna a usmíval se u toho. Možná že vím na co právě myslí! Téměř určitě jsem to věděla.
Když vycítil, že ho sleduju, podíval se na mě těma modrýma korálkama a rozzářil se.
"Nesleduj mě, venku je to mnohem zajímavější!" zakřenil se a mávnul rukou směrem ven z auta. "Za chvilku tam budeme." oznámil mi s potutelným úsměvem. To ve mně vzbudilo zájem, o zjištění místa, kam jedeme. Byli jsme už nejspíš za New Yorkem, rozhlídla jsem se a z pravého okna viděla les, rovnoběžný s cestou, po které jsme jeli, zatímco nalevo bylo nějaké pole. Cesta pořád pokračovala rovně až k velikánské železné bráně, z níž vycházel snad 3 metry vysoký živý plot, který vedl od nevidím do nevidím. U brány Chris zastavil a Niall vystoupil z auta. Sledovala jsem ho, co udělá - šel k bráně, zazvonil, a ze sluchátka se ozval nějaký skřípot, kterému jsem na dálku nerozuměla.
"To jsme my Harolde, okamžitě otevři nebo už si nikdy nezazpíváš!" smál se nahlas Niall. Vytušila jsem, že tam bude nejspíše Harry ze skupiny, co ale dělal tady? Seděla jsem v autě a čekala, co bude dál. Brána se sama otevřela do stran, odjela někam do toho živého plotu a Niall si opět nasednul do auta, chytil mě za ruku a rozjeli jsme se.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se ho.
"Uvidíš." odpověděl a jednou rukou mě hladil po ruce, kterou tou druhou držel. Hm, to byla teda odpověď. Vjeli jsme do velikého širokého prostranství a cesta vedla dál a dál dopředu, všude okolo bylo plno zeleně a stromů jako v botanické zahradě. Nakonec jsme dojeli k velikému, no, přímo obřímu žlutému domu s velkou terasou, pod níž bylo nějaké jezírko. Tak tohle jsem nečekala, vypadalo to pohádkově. Zastavili jsme a já se z okýnka auta rozhlížela kolem sebe, dokud mi můj výhled nepřerušil Niall. Stoupnul si přede mě a otevřel mi dveře.
"Nechceš si to radši prohlídnout zblízka?" evidentně se pobavil nad mojí zaskočeností. Vystoupila jsem z auta a dál se rozhlížela a obdivovala všechno kolem, zatímco mě Niall čapnul za ruku a pomalu vedl směrem domu. Mohli jsme být maximálně pár desítek kilometrů za New Yorkem, kde se tu tohle vzalo? Prošli jsme kolem bazénu, vyšli schody a byli na terase, ze které vedl prosklený vchod do domu. Tam jsem Nialla zastavila a odmítla nechat se jen tak bezmyšlenkovitě vést dál, bez vysvětlení. Tázavě se na mě podíval, proč zastavuju.
"Nechceš mi nejdříve, než tam vejdeme, říct co tu děláme, komu to tu patří a jestli je někdo vevnitř? Ráda bych věděla informace předem, abych mohla kdyžtak včas utéct." vyplázla jsem na něj jazyk a zasmála se.
"Co tu děláme? Jsme tu, abych ti to tady ukázal a někoho ti představil. Komu to tu patří? No tomu, koho ti chci představit!" zařechtal se. "A vevnitř někdo je - ten komu to tu patří. Neboj se, znáš je a bude se ti to líbit." usmál se a tlačil mě dopředu.
"Ale já..." nenechal mě domluvit, jen si dal ukazováček na prst a vedl mě dovnitř.
Vešli jsme, byl tam malý botníček a hned za ním začínala veliká kuchyně.
"Tak, tady se posaď a já ti všechny postupně představím." ukázal mi, kam si mám sednout a zašel za roh. Bože, nemám ráda tyhle tajemné překvapení, obzvlášť když všichni, co jsou v tomhle domě, teď budou očekávat mojí reakci na to překupko a moje reakce bývají většinou zpomalené nebo naopak ukvapené.
"Dems? Jsi tam?" zavolal na mě Niall zpoza rohu a viděla jsem nakouknout jeho blonďatou hlavu.
"Jasně, kde bych byla..."
"Takže, první koho ti chci teď teprve poprvé officiálně představit je... tramtadadadadadá!" zazpíval famfáru a z místa za rohem vyskočil Liam. "Můj nejlepší kamarád Liam!" zasmáli se a Niall dal Liamovi pěstí do ramena.
"No teda!" vyskočila jsem ze židle. "Takže takhle to je!" smála jsem se a utíkala obejmout Liama.
"Nekecej, že jsi to nečekala?!" zeptal se Liam, zatímco já ho pevně objímala.
"Nečekala, fakt ne!" zakřenila jsem se. "Upřímně, na vás jsem si ani nevzpomněla, když jsem to tu viděla. Napadlo mě, že by to mohl být dům Niallovy rodiny, nebo nějací vzdálenější příbuzní, ale vy teda opravdu ne!"
"Cože? Měla bys začít brát Nialla víc jako člena naší skupiny a myslet na nás mnohem častěji!" smál se Liam a podíval se směrem k Niallovi, stojícímu vedle nás a sledujícímu celou situaci.
"Jo to bys měla!" dodal Niall se smíchem.
"Dobře no, tak já už se do přístě snad polepším." slíbila jsem pobaveně.
"Nóóó dobře, tak už té super srandy necháte, nebo tady my ostatní budeme stát za tím rohem do zítřka?" ozvalo se sarkasticky zpoza rohu.
"Do zítřka ne, musím být do sedmi doma!" nadhodila jsem se smíchem.
"Pššt Dems! Tak pojď Zayne, jsi na řadě!" řekl Niall a znělo to divně, jako by se ho snad bál, nebo já nevím. Čekala jsem další výskok a vybafnutí, ale nestalo se. Zayn prostě přišel...
"Tak ahoj Demi! Vítej u nás a bav se, já tu s vámi teď blbnout nebudu, jedu za Perrie." řekl, usmál se na mě a lehce mě objal. Tak to bylo suché.
"Jo, tak jí pozdravuj." pokusila jsem se o úsměv. Zayn na mě teda moc dobrý první dojem neudělal. Vždycky, když jsem se dřív s klukama z One Direction bavila, na různých předávání cen apod., Zayn byl někde odběhlý, takže tohle byla premiéra. No, mohl být milejší. Pak plácnul Nialla po rameni, ode dveří na nás ještě zavolal rozlučkový pozdrav a odešel.
"Teď já, žejo?" ozvalo se. Tipla jsem to na Harryho.
"Nojo, ty musíš být vždycky ve všem první co?" zaskřehotal někdo - podle toho hlasu to byl určitě Louis. Pak bylo chvíli ticho. Když už jsem se začínala divit, že se nic neděje a jestli se s nima za tím rohem něco nestalo, ozvalo se...
"BAAAF!" vyskočila kudrnatá osůbka zpoza rohu, na sobě měl červené kalhoty a modro-bílé proužkované triko.
"Harry?" podivila jsem se, proč je oblečený jako Louis. Slušelo mu to. Hodil na mě provokativní úsměv a mrknul. Chvilku jsem zapomněla na Nialla a vůbec se nedivila, že po Harrym holky tolik šílí, byl fakt roztomilý.
"Ty's mě poznala? Pff!" zasmál se a přiskočil si pro objetí.
"Proč jsi oblečený jako Louis?" musela jsem se zeptat.
"No abychom tě spletli! Ale ty jsi skoro profesionální directionerka co? Tebe jen tak někdo nedoběhne!" utahoval si ze mě.
"No tak to teda pěkně děkuju. Myslíš, že nepoznám rozdíl mezi kudrnatýma a nekudrnatýma vlasama? Na to člověk nemusí být ani directionerka!" vyplázla jsem na něj jazyk.
"Ale ty stejně jsi!" utahoval si ze mě, to se mi nelíbilo.
"Nejsem!"
"Ale jsi!" zakřenil se na mě. "A jedna z těch nejšťastnějších!"
"Proč nejšťastnějších?" nechápavě jsem se zeptala a otočila se na Nialla. Ten nás jen se smíchem sledoval, ale nepomohl mi.
"No tak když chodíš s jedním z členů?!" koketně se usmál a totálně mě vyhodil z míry. Čekalo se, jak budu reagovat, ale já jen stála a nevěděla co odpovědět. Vždyť my spolu s Niallem ještě nechodíme, ne? A nebo ano? Nedokázala jsem to moc posoudit v této chvíli.
"Hm." broukla jsem a pokusila se o úsměv. Harry byl dokonale šťastný, že mě vyvedl z míry a šťouchnul mě do ramena.
"Tak a teď hvězda večera!... ehm, chci říct hvězda odpoledne!! Tramtadadadadadáá!" zazpíval si Louis famfáru a doslova přijel z tajemného místa za rohem. No, ten skateboard si mohl odpustit.
"Nepoškrábej si podlahu Louí." řekla jsem a pousmála se.
"Simtě, jedna podlaha, ty naděláš... To bylo pro efekt!"
"No efekt se ti vydařil dokonale." ozvalo se za mnou a někdo mě zezadu objal. Byl to Niall. A jak voněl...
"Slabší soudek." rýpnul si do Louise Harry.
"Nebyl to soudek, ale skateboard." sarkasticky prohodil Louis a seskočil ze skatu. Pomalou houpavou chůzí překonal malou vzdálenost mezi námi a obejmul mě, i když mě ještě ze zadu objímal Niall. Tak mě tam oba objímali, komici na jedničku.
"Asi by to stačilo, ne?" ozvala jsem se po chvilce a odehnala od sebe Louise. Pak jsem se rozhlédla po místnosti, Niall stál stále za mnou a držel mě za ruku, Louis stál přede mnou a zíral do země, Harry vedle nás a Liam?
"Kde je Liam?" zeptala jsem se a otázku mířila k Niallovi. Přivinula jsem se k němu blíž, aby pochopil, že je to na něj a otočila hlavu k jeho krásným očím.







Dokonalé :) Totálně se ti to povedlo, jen jedna připomínka .. Zyan se takto nepíše, píše se jako Zayn
promiň, ale mě to přišlo hrozně divné. Musela jsem tě opravit :)
a jinak jsem natěšená, jak dopadne to s Justinem a Sel 