close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Like a skyscraper 3. díl

3. září 2012 v 11:54 | Týnka |  Like a skyscraper

3. díl
Autor: Týnka


Přijeli jsme k velké modré budově a měli jsme půl hodiny času. Zavedli nás do malé místnosti se zrcadlem a nechali nás tam čekat. 'No to je zacházení.' pomyslela jsem si. Dan i Tobby byli potichu, seděli se sklopenou hlavou a čekali. Asi jim došlo, že mě prostě nezlomí a vzdali to. Vypadali jako dva mučedníci, přitom to nejhorší čekalo na mě. Byla jsem řádně nervózní.
"Tak pojďte." kývl na mě zpoza dveří nějaký chlap a vyzval mě, ať vejdu. Naposledy jsem se podívala do zrcadla a koukla na Daniela.
"Zlom vaz!" usmál se na mě, ale nadšený určitě nebyl. Vstoupila jsem.
Brr! Uvítala mě zmalovaná blondýna, věkem mohla mít okolo padesátky. Vypadala strašně nesympaticky, jako by si na tom snad i dala záležet. Pokusila se o úsměv, ale jejímu žabímu ksichtu to teda neslušelo. Byla mi hrozně odporná. Přemýšlela jsem, jestli tuto redaktorku vybrali, aby se mnou udělala rozhovor náhodně, nebo úmyslně. Většina těch nejhorších a nejprolhanějších novinářek prý vypadá nesympaticky, tahle ale byla opravdu skvost mezi nejhoršími. Potřásla jsem si s ní rukou. Měla nehty natřené na růžovo, což taky o něčem svědčí.
Jakmile promluvila, věděla jsem, že fámy o nejhorších novinářkách, které mi chodily e-mailem, jsou založené na pravdě. Možná právě braly zkušenosti z této redaktorky. Měla nepříjemný, třaslavý a vysoký hlas, skoro upištěný. Navíc jejím druhým jménem byl nejspíše 'Sarkasmus'. Chtěla jsem se sebrat a odejít pryč, nechtěla jsem s ní být v jedné místnosti už ani minutu. Posadila si mě do oranžového křesílka, pokyvem hlavy upozornila dva chlápky, kteří se starali o osvětlení, aby se nachystali a začala. Posvítili si na mě jako bych byla pouťová atrakce. Pak mě požádala o společnou fotografii, aby měli pod článek co otisknout. Byla tak nepříjemná!
Celý rozhovor byl horor. Vyptávala se mně záludně, ve dvojsmyslech a většinou sarkasticky. Byla jsem ve stresu, ale snažila jsem se zůstat klidná, aby moje odpovědi zněly vyrovnaně a sebejistě. Kdyby tu tak byl Niall... Okecal by to za mě s klidem a ještě by u toho byl vtipný. Musela jsem vypadat hrozně, doufala jsem, že na mě ta nervozita nebyla poznat. Když se rozhovor blížil ke konci, podívala se na mě redaktorka upřeně a zeptala se mě, jaký spolu máme s Niallem vztah. Přišla moje chvíle.
"No... Mmm... Já a Niall... Jsme... Ehm... Jsme jen kamarádi." dívala jsem se do země a snažila se o ten 'nenápadný' úsměv, který se dělává, když se něco tají. Roztěkala jsem oči po místnosti a předstírala, že hledám nějaký záchytný bod. Samozřejmě jsem se potom shrbila a opět upla své oči k podlaze. Myslím, že jsem to hrála přesvědčivě. Něco ve mně mělo strašnou trému, ale něco druhého ve mně se chtělo strašně smát. Určitě jsem vypadala komicky. Po téhle kostrbaté odpovědi rozhovor skončil. Tušila jsem, že už se dál ptát nebude, protože kdyby se na něco dalšího zeptala, tak bych taky mohla odpovědět, že jsme opravdu jen kamarádi a to by se jí do článku nehodilo. Rozloučila se se mnou poděkováním, potřesením ruky a úsměvem. No to si mohla odpustit, nesnášela jsem tuhle přetvářku. Usmívají se a potom o tobě napíšou úplné blbosti. No ale já měla zrovna co říkat, taky jsem se přetvařovala.
Odešla jsem do místnosti, ve které na mě čekal Daniel s Tobbym. Seděli, ruce měli opřené o nohy a byli naklonění dopředu, se skloněnou hlavou. Vypadali vtipně. Když mě uviděli, okamžitě vstali.
"Tak co?" vrhli se oba směrem ke mně. Utvořili jsme pěkný trojúhelník.
"Ale..." mávla jsem rukou. Nechtěla jsem jim to vysvětlovat tady, v téhle budově. Podívala jsem se směrem ke dveřím, ze kterých jsem před chvílí vyšla, aby pochopili, že nás můžou pořád slyšet. Opravdu to pochopili. Tobby mě chytil za rameno a odešli jsme.
"Půjdeme zadním vchodem." oznámil mi Tobby a pousmál se. Potom se podíval na Daniela, který se potutelně usmíval.
Opravdu jsme vyšli zadním vchodem. Tobby mi otevřel dveře, zbývalo pár schodů a hned pod nimi stálo naše žluté auto. Na posledním schůdku seděla nějaká osoba, ale té jsem nevěnovala pozornost. Šla jsem po schodech, a když jsem chtěla otevřít dveře auta, zastavila mě něčí ruka.
"Děláš, že mě nevidíš?" zeptala se osoba sedící na schůdku. Otočila jsem se, abych na ní viděla. Niall! Začala jsem se smát. Stoupnul si a objal mě. To bylo pěkné.
"Promiň, uvažovala jsem ještě o tom rozhovoru a nevšimla jsem si blonďáčka na schodech!" křenila jsem se. Byla jsem strašně ráda, že jsem ho viděla. Hodně mi to spravilo náladu, jakoby z Nialla vycházela taková pozitivní energie, hned jsem se cítila plná optimismu. Podívala jsem se na Daniela s Tobbym. Stáli opření o zábradlí, dívali se na mě s Niallem a usmívali se. Aha! Tak proto se Dan předtím tak potutelně usmíval!
"Nechápu, jak si můžeš nevšimnout svého přítele." smál se a já se smála taky. Oba dva, jako kreténci. "Co kdybys nejela hned domů? Někde bysme se zavřeli, pokecali a můj šofér by tě pak odvezl." vydal ze sebe. Rande? Yeah. Podívala jsem se na Daniela, i když mi bylo jasné, že nic namítat nebude. Chyba!
"No počkat! Na tom jsme se nedomluvili!" řekl se smíchem Dan a kouknul na Nialla.
"Ale no tak, Dane," mrknul na něj. "nejsi její osobní strážce. A Tobby nic nenamítá." zařechtal se Niall a já nechápala proč. Podívala jsem se tázavě na Tobbyho, který celou situaci pořád sledoval od zábradlí a vypadal dojmutě. Pochopila jsem, čemu se Niall tak smál. Tobby, ten můj malý hrošík, byl prostě cíťa. Bylo mi už docela jasné, že já a Niall patříme k sobě, a Tobby to asi taky vycítil. Slzely mu oči. Vypadal tak komicky. Takový balvan, kterého bych se bála potkat na ulici po tmě a on se tady rozplývá nad touhle (ne)obyčejnou situací. Zasmála jsem se taky.
"No tak dobře." řekl Dan a dělal, že právě přistoupil na opravdu závažnou věc. Usmála jsem se.
"Díky bro." odpověděl Niall a vděčně se na něj podíval. Tohle mi teda bude muset ještě vysvětlit. Jak si dokázal získat během jednoho dne mého manažera i osobního bodyguarda až na takové úrovni že ho nazývá bráchou? No, prostě Niall.
"Bobby, odvezeš prosím Dana domů?" zeptal se a já jsem nechápala.
"Bobby?" zopakovala jsem a čekala vysvětlení.
"Když jsme se seznamovali, tak jsem Tobbymu nerozuměl jeho jméno." zasmál se Niall. "Rozuměl jsem mu, že je Bobby. No a mu se ta přezdívka docela líbí, že Bobby?"
"Jasně, zní to mnohem víc sexy!" řechtal se Tobby a já se musela smát taky.
"Bobby, ty jsi přece sexy pořád, a nezáleží na tom, jak se ti říká. Jsi náš sexoš!" smála jsem se. Podívala jsem se na Nialla, který po mě hodil naoko uražený pohled, ze kterého jsem asi měla pochopit, že on je přece ještě víc sexy než Tobby.
"No, tak legrácek stačilo." nasadil Niall vážnou tvář. Předpokládala jsem, že mu dýl jak minutu nevydrží. "Bobby odveze Dana domů a já se o Demi postarám." usmál se na mě. Jo, předpokládala jsem správně.
Daniel a Tobby nasedli do auta, zamávali jsme na sebe a oni odfrčeli. Teď jsme tu byli jen my dva, já a Niall.
"Tak co máš v plánu?" otázala jsem se. Pomalu na mě šla nervozita.
"Za rohem stojí pro změnu můj řidič." mrknul na mě svým modrým okem. "A u mě doma nikdo není. Tak co kdybychom jeli tam?" zeptal se. Moc se mi to nezamlouvalo, jet hned k němu domů. Trochu zaraženě jsem se zaksichtila. "Ale noták," usmál se. "Jen si sedneme do obýváku, uděláme si horkou čokoládu a povíš mi o tom rozhovoru, nic víc. No, a když se ti u mě nebude líbit, můj šofér Chris tě hodí domů." řekl, a vypadalo to upřímně.
"Hmm, tak jo." pousmála jsem se na něj. Pomalu vyšel, tak jsem ho jedním delším krokem došla a potom kráčela vedle něj. Drželi jsme si od sebe rozestup asi půl metru. Byli jsme oba potichu. Ježiš, to bylo trapné ticho. Naštěstí, auto bylo opravdu za rohem. V okolí to sice vypadalo, jako bychom byli u nějakého skladu zboží, ale aspoň jsme si byli jistí, že nás neuvidí paparazzi.
"Neboj." kouknul na mě a kývnul hlavou, aby potvrdil, že je všechno v pořádku. Asi poznal, že se mi to pořád moc nezamlouvá. Byla jsem trochu neklidná, ale plná očekávání. Když jsem v rozhovoru naznačovala, že já a Niall spolu máme tajný vztah, nečekala jsem, že třeba za hodinu budu s Niallem sama u něj doma. Komická situace.
Niall zaťukal na okýnko auta, řidič otevřel dveře a vystoupil. Překvapně a podezřívavě se na mě podíval, nejspíš nečekal, že pojedu taky. Měl knírek, to nemám ráda, ale jinak vypadal sympaticky.
"Eh, Chrisi, tohle je Demi. Určitě ji znáš. Pojede s námi ke mně domů, musíme si něco vyřešit." objasnil Niall svého řidiče se situací a pak se podíval na mě. Kývla jsem, že je vše v pořádku. Chris jen mlčky přikývnul, otevřel nám dveře, abychom mohli nastoupit a pak sám nasedl do auta. Jak jsem ho tak cestou sledovala v zrcátku, nebyl z mojí přítomnosti moc nadšený. Bylo mi jasné, že si ho asi nezískám, tak jako si Niall získal mého osobního bodyguarda a řidiče, a mého manažera. Ale to nebyla moje chyba, Niall měl prostě špatného řidiče, kdyby měl tak skvělého jako já, budu ho mít taky hned na háku. Zasmála jsem se svým úvahám. Cestou bylo ticho, Niall se díval z okna a něco si pobrukoval. Vytáhla jsem si hřebínek a trochu se přečísla, abych nevypadala tak děsně. Niall si toho všiml a pousmál se na mě. No on se přečesávat nemusel, slušelo mu to i s rozcuchem. Jako by slyšel mojí úvahu, hrábnul si rukou do vlasů a jen si je protřepal. Tohle odkoukal od Justina, tím jsem si byla jistá.
Řidič zastavil u malého domku s oranžovou omítkou. Niall mu poděkoval a vystoupil. Já ještě chvíli seděla a rozhlížela se, potom jsem vystoupila za ním. Obešel auto a už stál na patníku, stoupla jsem si vedle něj a čekala. Ještě se o něčem bavil s řidičem, ale to jsem nevnímala. Rozhlížela jsem se okolo sebe. Bylo to tady tak útulné, celá ulice byla plná podobných malých domečků, které byly vymalované teplými barvami. V okně protějšího domu jsem zahlídla malou holčičku. Dívala se na mě, tak jsem jí zamávala. Nadšeně mi mávala taky a usmívala se. Vypadalo to, jako by tahle ulice byla kouzelná, vycházelo z ní takové příjemné teplo, nebo jsem to tak alespoň uvnitř cítila. Možná to bylo tím letním večerem, ale působilo to tu na mě idealisticky.
Když jsem se v myšlenkách vrátila do reality, podívala jsem se na Nialla, který stále něco říkal řidičovi. Koukla jsem na Chrise a zjistila, že mě sleduje. Málem jsem se jeho pohledu lekla, díval se na mě úplně upřeně, tak jsem radši postoupila o krok dozadu. Za bok mě zachytila něčí ruka. Byl to Niall.
"Co to děláš? Myslel jsem, že padáš." zasmál se.
"To nic, promiň." vděčně jsem se na něj usmála a pak se podívala na Chrise. Sledoval nás s odporem, pak mávnul na Nialla a odjel. "O čem jste se bavili? Nějak jsem vás nevnímala." zeptala jsem se, když už jsme stáli sami před domem.
"Ále, o ničem zajímavém." odpověděl a s rukou stále na mém boku jsme se otočili a šli k domu. Zatímco Niall hledal po kapsách klíče, otočila jsem se ještě naposled a podívala se do okna, kde jsem předtím viděla tu malou holčičku. Pořád tam stála a sledovala nás. Zase jsem na ní zamávala a potom už jsme vešli do domu.
V malé, na červeno vymalované předsíňce, jsme se vyzuli a potom vešli do kuchyně. Trapně jsem stála a sledovala Nialla jak vytahuje nějaké pečivo.
"Máš taky hlad?" zeptal se mě.
"Ehm, no, ani ne." trochu jsem se zaksichtila. Že bych trpěla poslední dobou hladovkou, to se mi opravdu nestalo. Spíš jsem byla ráda, že už docela normálně jím, ale přežírat se, jak bylo Niallovým zvykem, na to jsem neměla.
"Jo aha, promiň." došlo mu, jak to se mnou bylo předtím. "A něco na pití? Horkou čokoládu, kafe, džus, kofolu... Nebo něco tvrdšího?" zažertoval.
"No jasný, opijem se do němoty!" zareagovala jsem se smíchem na jeho poslední větu. "Asi si dám to kafe." dokončila jsem moji frázi něčím rozumnějším, aby neměl Niall příležitost nabídnout mi něco z jejich jistě bohatého výběru tvrdého alkoholu. Na to že mu bylo nedávno 18 se tváří mnohem dospěleji. Konečně jsem přestala stát jako trubka a vrhla jsem se k varné konvici, abych postavila vodu na kafe. Zatímco jsem čekala, až se voda uvaří, opřela jsem se o kuchyňskou linku a pozorovala Nialla. Když si mazal ten svůj rohlík máslem a házel na něj šunku stylem 'letadýlko', vypadal tak roztomile.
"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě, když viděl, že ho sleduju.
"Ale nad ničím." otočila jsem se čelem ke kuchyňské lince a opřela se rukama o desku. Nechtěla jsem, aby viděl, jak se u toho usmívám, když přemýšlím nad ním. Já jsem fakt střelená. Honem, změnit téma! "Víšco?" nahnula jsem trochu hlavu, abych se na něj mohla podívat. "Radši mi řekni, jak sis dokázal během té chvilky, co jsem byla na rozhovoru, získat Tobbyho i Dana a navíc si je získat natolik, že Tobbymu říkáš 'Bobby' a Daniela si nazval 'bro'? Dana si nezíská jen tak někdo, a ty ho klidně nazýváš bráchou. No já koukala!" vyjelo to ze mě, ani jsem nevěděla jak. Takhle se to dělá, takhle se správně odbočuje od tématu, na které nechceš odpovídat. Sama pro sebe jsem se usmála, jak se mi to povedlo. Pochybuju, že by se teď Niall začal ještě zabývat tím, nad čím jsem předtím myslela.
"No... vlastně si získali spíš oni mě." uchechtl se.
"Coo?" nechápala jsem. Oni si získali ho?
"Eh... Když's byla na rozhovoru, volal mi Daniel."
"Kde vzal tvoje číslo?" opravdu jsem nechápala, jak to teda mohlo být.
"No u tebe v mobilu." zasmál se.
"Počkat... Kdy ale? Nepamatuju si, že bych mu v poslední době půjčovala do ruky můj mobil."
"Možná včera, když jsi po koncertu usnula. Tobby říkal, že tě s Danem odváželi domů, tak se prostě asi kouknul a pro případ nouze si opsal moje telefonní číslo." řekl. Jo, asi měl pravdu, takhle by to dávalo logiku. Ale stejně nechápu, na co potřeboval Dan číslo na Nialla.
"Aha. To je možný. Já ho uškrtím." pousmála jsem se. "Ale stejně nechápu, na co potřeboval Dan tvoje číslo."
"Nejspíš tušil, že ho dnes bude potřebovat." zakřenil se. "Volal mi, abych co nejdříve přijel. Náhodou jsem byl s klukama jen kousek, tak jsem prostě došel a zavolal Chrisovi, aby pro mě potom dojel."
"Fakt? Já myslela, že to byl tvůj plán a oni na něj přistoupili." uvažovala jsem nahlas.
"No, oni vlastně jen chtěli, abych tam na tebe počkal. Byli docela v šoku a ptali se mě, jestli spolu chodíme." začal se hrozně smát.
"A co's jim řekl?" zeptala jsem se, ale za chvilku mi úsměv na tváři sklesl.
"Že ano." řekl mezi tím, co se smíchem začal prohýbat skoro až pod stůl.
"Cože? A oni ti to věřili žejo? Panebože!" vytočila jsem se. Nialla mám ráda, ale tohle teda nemusel. Asi jsem se ksichtila jako citron. Dívala jsem se na něj a čekala, co udělá. Přestal se smát, položil rohlík na talířek a vstal. Přišel ke mně a chvilku se na mi díval do očí. Začínalo mě příjemně svědit v břichu. A potom mně prostě obejmul. Co to dělá? Nechápala jsem spoustu věcí. Jen jsem stála, cítila jeho teplo, když mě objímal, ale já se ani nehla. Uraženě jsem měla ruce podél těla, zatímco on měl ty jeho omotané okolo mě. Když zjistil, že 'našemu' objetí chybí moje ruce, jednou rukou mě pořád objímal a druhou rukou našel tu moji, která byla jako přitlučená k mému tělu. Když jsem cítila, jak se jeho teplounká ruka dotkla té mojí a snažila se jí chytit, aby ji pak mohl vzít a položit ji sobě na spodní část zad, stala se z mojí ruky skoro želatina. Chtěla jsem se bránit, přece mu nedovolím, aby si se mnou dělal, co chtěl. Ale nestihla jsem to, takže o vteřinu později už jsem ho i já jednou rukou objímala. Stál tak blízko, a mě ani nenapadlo podívat se na něj, protože jsem svůj pohled celou dobu věnovala jeho ruce, když se snažil chytit tu mojí. Teď na to byl čas. Jeho ruka se vrátila na správné místo na mých zádech. Podívala jsem se mu do očí. Propíjel mě těma modrýma kuličkama, až jsem se málem lekla. Možná to vytušil a trochu zakřiveně se usmál. Ty jeho oči. Ta krásná, sytá modrá. A ten jeho nosík. Prohlížela jsem si ho, a on si prohlížel mě. Byl tak... roztomilý. Ani nevím proč, ale moje druhá ruka, která doteď ještě pořád visela podél mého těla se zvedla a zabořila se do jeho krásných blonďatých vlasů. Pořádně jsem je chytla. Niall mi věnoval roztomilý úsměv a já doufala, že tahle chvilka nikdy neskončí. Snažila jsem se vyčíst z jeho očí, co si myslí, ale nedal mi sebemenší možnost. Díval se na mě roztomile, oddaně, se zájmem, ale nenaznačil nic. Hleděli jsme si tak do tváře, já obdivovala rysy jeho dokonalé tváře a čekala, co bude dál. Blížil se ke mně. Už měl nos těsně vedle mého. Když jsem viděla, jak pomalu naklání hlavu a blíží se ke mně ještě víc, když už byly jeho rty tak blízko, že se mě skoro dotýkaly, zničehonic jsem sklopila hlavu a odtáhla se. Prostě to nešlo. Bylo to naprosto spontánní, neplánované, ale stalo se to. O minutu později už jsem toho litovala. Niall mě pustil, otočil se a šel si sednout ke stolu. Chvilinku jsem ho sledovala, jak se tváří, ale evidentně nadhodil neutrální výraz, abych neměla šanci vyčíst z něj, co se v něm právě odehrává. Otočila jsem se čelem ke kuchyňské lince, chtěla jsem se hlavou opřít o skříňku, která byla ve výši mojí hlavy, a mlátit se do ní. Bůhví co si teď Niall musí myslet, bylo to skoro to samé, jako bych ho poslala do háje. Co jsem to provedla? Ach ne... Ani nechápu, proč jsem to tak udělala, ale nešlo to. Chci ho, chci ho tak moc... Ale něco ve mně se bálo. Bálo se, jak to bude dál.
Zalila jsem konečně to kafe, i když jsem tu vodu měla možná nechat ještě jednou převařit, určitě už moc teplá nebyla. Když jsem vracela varnou konvici na její místo, byla jsem naplno oddaná mým zmateným myšlenkám, takže jsem neodhladla sílu, se kterou jí mám položit. Trochu to bouchlo a probudilo mě to z mého rozmýšlení nad posledními minutami. Nebyla jsem sama. Nialla to nejspíš taky probralo, vstal a šel si sednout do obýváku, který byl hned vedle kuchyně. Slyšela jsem, jak zapnul televizi a pak něco zavrzalo, asi se rozvalil na sedačku. Rozhlédla jsem se po kuchyni a namířila si to k ledničce. Vytáhla jsem si mléko, které jsem si potom nalila do kafe, zatímco jsem pořád byla vydána napospas mým myšlenkám. Drtilo mě to. Stála jsem opřená o kuchyňskou linku, srkala kafe a moje vlastní myšlenky mě mučily. Hemžily se mi hlavou otázky, na které jsem neznala odpověď. Proč moje hlava reagovala takto? Co mě nutilo k tomu odtáhnout se od něj? Já to sama nevěděla. Mám za ním jít? Musím. Přece jenom, je to jeho dům a já se nemůžu jen tak sebrat a vypadnout. Napila jsem se a trochu kostrbatou chůzí přišla do obýváku. Seděl na jedné půlce pohovky a sledoval nějaký zápas v boxu. Bylo mi jasné, že to sledoval jen letmo a myšlenkami byl úplně někde jinde. Bylo mi ho líto, určitě se cítil odkopnutý. Musím si to u něj spravit. Přišla jsem blíž, odložila si kafe na malý stolek ležící vedle televize a klekla jsem si vedle pohovky na zem z té strany, kde byl on. Měl ruku opřenou o její kraj, tak jsem toho využila, položila moji dlaň na jeho loket a nakonec jsem si hlavu opřela o jeho rameno. Moc příjemné mi to nebylo, musela jsem být trochu zvedlá v kolenou, abych na něj vůbec dostala, ale chtěla jsem ho nějak přesvědčit o tom, že mi není lhostejný. To sice mohl vytušit už při té dlouhé chvilce, když jsme se dívali jeden druhému do očí a já to potom pokazila, ale teď byl čas na reputaci.
"Pořád je vedle mě místo na sedačce, nemusíš sedět vedle mě na zemi jako můj pejsek." řekl klidným hlasem a trochu, jen malinko se pousmál. Tohle přesně jsem chtěla slyšet. Dodalo mi to sílu, sebevědomí a jistotu. Sebrala jsem se, trochu si srovnala tělo po té nepříjemné póze a namířila si to k pohovce. Asi nečekal, jak blízko k němu si sednu. Nalepila jsem se na něj, opřela se hlavou o jeho hrudník a dělala, že sleduju ten box. 'Honem, ať už se na mě podívá!' křičelo mi v hlavě, zatímco jsem snad každou vteřinu kontrolovala jeho oči a čekala, kdy se naše pohledy setkají. Nejspíš to tušil, předstíral, že ho ten box nesmírně zajímá. Nakonec jsem to už nevydržela, zvedla jsem se z jeho těla a posadila se vedle něj. Narovnala jsem se, sedla si kolmo k jeho tělu a sledovala ho. I tak se na mě odmítal podívat, tvrdohlavec tvrdohlavý. Chytla jsem jeho hlavu do obou rukou a otočila jí směrem ke mně. Trochu překvapeně se na mě podíval a čekal, co bude.
"Víš, chtěla jsem ti říct..." začala jsem, ale trochu se mi zlomil hlas. Polkla jsem si a pokračovala. "Promiň..."
"Jo, dobré." skočil mi do řeči. "Já to chápu." lacině se usmál a dál se věnoval boxu. Přemýšlela jsem jak mu to vysvětlit.
"Ne, to není dobré." odsekla jsem a pořád sledovala jeho tvář. Byl tak roztomilý, i když byl naštvaný. Dokonce mu ta naštvanost možná ještě na té roztomilosti přidávala. Nemohla jsem se soustředit, nemohla jsem najít slova, kterými bych to vysvětlila, nebo mu alespoň dala najevo, kolik pro mě znamená. Raději jsem se otočila směrem k televizi, abych se na něj nemusela dívat a nerozptylovalo mě to. "Opravdu tě ten box baví?" vypadlo ze mě po chvilce.
"No upřímně... Box je asi ten nejnudnější a nejodpornější sport ze všech!" začal se smát a já se smála taky. Aspoň trochu jsme uvolnili tu atmosféru tady.
"Tak v tom se shodneme!" potvrdila jsem jeho výpověď o boxu a šťouchla ho do ramene.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | 4. září 2012 v 19:29 | Reagovat

Můžu jenom drobný dodatek ohledně vzhledu stránky? Jak děláte články, tak potom zadejte perex, jako je na stránkách onedirection-ff.blog.cz :) Bude se lépe orientovat v celém blogu :)

2 Zuzka Zuzka | 9. září 2012 v 19:55 | Reagovat

Kdy bude další díl? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama