Like a skyscraper 1. díl

1. září 2012 v 15:15 | Týnka |  Like a skyscraper

1. díl
Autor: Týnka


Stála jsem v maskérně a dívala se na sebe do zrcadla, všechny maskérky už odešly. Konečně jsem byla dokonale nalíčená, na sobě jsem měla červené šaty uplé přes boky a stehna. Dívala jsem se na sebe a přesvědčovala se, že nemám ani o kilo navíc a že žádné diety nepotřebuji. K čemu taky? Období, kterým jsem si prošla, už mi bohatě stačilo. Mám krásnou postavu, a i kdybych neměla, diety nepotřebuji. Prohlížela jsem se, jestli mi něco z šatů netrčí, nebo jestli nemám rozmazanou řasenku. Celkový dojem byl dobrý.
"Pojď se připravit, za chvíli jdeš na scénu!" volal na mě můj produkční Daniel.
Naposledy jsem se na sebe podívala, oči se zastavily u mých zápěstí. Jizvy překryté nápisem "Stay Strong"… Tohle na mě spousta lidí obdivuje, a já zase obdivuji je. Říkají, že jsou díky mě silní, ale tu největší sílu museli nalézt v sobě. Daniel už mě podruhé volal. Musím jít.
Stála jsem přede dveřmi, které se za pár minut samy otevřou a na mě se bude dívat tisíce lidí a čekat až vyjdu před ně na podium a začnu. Nemám to ráda. Koncerty miluju, ten pocit, když se mnou moji Lovatics zpívají a já můžu vidět, jak si to užívají, ale ten první moment, když se rozjedou elektrické dveře a fanoušci začnou křičet a sledují mě, to nemám ráda. Nikdy nevím jak se mám tvářit, jak se chovat, vždycky si připadám tak neohrabaně. Přijdu na podium a potom už to pokračuje v pořádku.
"Hello guys! Hi my Lovatics, my fans, my all!" zakřičela jsem do mikrofonu a čekala, jak začnou ječet. Samozřejmě začli. A už se blýskaly první foťáky, no já zase budu vypadat… Usmívala jsem se na ně a sledovala, jak reagují. Potom jsem se otočila na skupinu hudebníků za mnou. Kývla jsem na bubeníka, že můžeme začít.
"The day I first met you, you told me, you'd never fall in love…" začla jsem jednou z novějších písniček. Někteří fotili, někteří zpívali se mnou, a někteří jen stáli a s úžasem se na mě s úsměvem na tváři dívali. Nikdy jsem nechápala, co je na mě tak strašně moc zvláštního a výjimečného, že u toho musí mít otevřenou pusu.
"Don't wanna break your heart, wanna give your heart a break, I know you've scared, it's wrong like you might make a mistake…" zpívala jsem při refrénu. Teď už mnohem víc lidí zpívalo se mnou. Ano, tuhle část písničky jsem znala dobře a oni taky. Věděli, o čem zpívám a proč.
Když skončila úvodní písnička, začala jsem mluvit. Že jsem ráda, že jsem tady s nimi a že se mi líbí, jak si to užívají. Fanoušci jsou rádi, když jsem k nim upřímná a dívám se jim do očí, tak vždycky projíždím pár prvních řad očima a sleduji jejich výrazy ve tváři. A v tom jsem uviděla blonďáka s modrýma očima. Sledoval mě, a když viděl, že se na něj překvapeně dívám, usmál se. Znervózněla jsem. Proč je tady? A proč je tady sám? Rozhlídla jsem se po jeho okolí a ani jednoho dalšího z té jejich slavné pětky jsem neviděla. Dělala jsem jakoby nic a začala znovu sledovat i ostatní fanoušky, i když už jsem byla tak rozhozená, že jsem se musela tvářit opravdu zajímavě. Koukala jsem jim do očí a sledovala, jak reagují, ale měla jsem v sobě zmatek a každou chvilku jsem se očima zase vracela na místo, kde seděl ten blonďáček s modrýma očima - Niall. Nechápala jsem, co tady dělá a proč mě tak vyvádí z míry.
Zbytek koncertu jsem odzpívala v pořádku, ale byla jsem nervózní víc než kdy předtím, protože jsem věděla, že mě pozoruje on. Po skončení koncertu jsem přiběhla do odpočinkové místnosti a skočila na pohovku. Zabořila jsem si hlavu do polštářů, vydýchávala se a přemýšlela. Měla jsem půl hodiny čas, potom začne autogramiáda. Pořád mi vrtalo hlavou, co tam dělal…
Přišla jsem na autogramiádu a opět se spustila vlna rozruchu a křičení fanoušků. Když jsem viděla ten velký stůl a na něm 3 sloupečky kartiček s mojí fotkou čekajících na můj podpis s věnováním, poskočila jsem si. Miluju autogramiády, i když mě potom bolí ruka a bývám unavená. Dívat se na moje Lovatics, jak jsou nadšení, když na ně má přijít řada, ten upřímný úsměv na tvářích a šťastné jiskřičky v očích, je to ten nejlepší pocit jaký můžete zažít… Když se ptáte na jméno, podepisujete se a fotíte se s někým, koho sice vůbec neznáte, ale on zná vás, miluje vás a obdivuje… Je to krásné. A tak jsem si sedla a už to jelo jak na běžícím páse.
Po nějaké chvilce začal dav vydávat až nenormálně hlasité zvuky. Zvedla jsem hlavu od podpisovky a dívala se co se děje. Ach ne! Fanynky se na někoho vrhly a svalily ho k zemi. Otočila jsem se na mého silného osobního bodyguarda Tobbyho, který stál celou dobu za mnou i se svými pěti dalšími muži, pro případ, že by se něco stalo. Naznačila jsem mu, ať jde zklidnit situaci, nechtěla jsem, aby se někomu něco stalo! Dívala jsem se, jak přiběhli do davu a začali vytahovat osobu, která na sebe poutala pozornost a která byla zavalena pod mými fanoušky. Odstrkovali velmi nešetrně fanynky, které obklopovaly osobu ležící na zemi. Za to mu potom vynadám, takhle škaredě se k nim chovat nemá! Pozorovala jsem, jak se prodírají k podlaze. Viděla jsem Tobbyho jak zvedl hlavu, podíval se na mě a v očích měl hrůzu a obavy. Začínala jsem pochybovat o tom, že tohle bude v pořádku, protože tento Tobbyho pohled, jsem viděla snad jen jednou v životě. Odsunula jsem židli, abych mohla vstát a líp viděla. Tobby si právě házel na ramena osobu, která ještě před pár minutami ležela na zemi pod návalem fanoušků, byla v bezvědomí. Když se postavil a já viděla, koho to vlastně právě drží v náruči, zděsila jsem se. Blonďaté vlasy, mezi nimiž byly odlesky krve. Niall! Vyděsila jsem se, že mu něco udělali, zavolala jsem na Daniela a tím ukončila celou autogramiádu. Naběhli další bodyguardi a začali pomalu vytlačovat fanoušky ven, aby se měl Tobby a jeho parta dostat jak pryč, i s Niallem v náruči.
Odnesli ho do zákulisí a zavolali doktora. Já jsem se rychle rozloučila s fanoušky a utíkala za nimi. Když jsem přiběhla, Niall už byl vzhůru, seděl na pohovce a doktor mu ošetřoval a smýval zbytky krve, co měl ve vlasech.
"Jsi v pořádku? Co se stalo? A co jsi tady vůbec dělal?" zakřičela jsem při příchodu do dveří, i když jak jsem viděla, Niall už byl skoro v pohodě a když mě viděl, začal se křenit.
"Ale zklidni se Dems, to nic nebylo…" nadhodil pohodový tón hlasu a úsměv. Nesnášela jsem ten jeho optimistický pohled na svět, obzvláště když šlo o závažné věci.
"Zklidni se?" napodobila jsem ironicky jeho klidný tón hlasu, ale nepovedlo se mi to, takže to znělo spíš jako kdybych zaječela hrůzou, když vidím pavouka. "Určitě budu klidná, vždyť se nic nestalo, to jen jeden zpěvák ze skupiny One Direction zkolaboval pod náporem fanynek na koncertě sladké Disney Star Demi Lovato a jen má rozervanou hlavu! Vlastně se nic nestalo!" dokončila jsem poněkud panicky moji ironickou odpověď.
Podíval se trochu překvapeně, jako by mu konečně došlo, co se stalo a pak se zaksichtil.
"Skvělá perlička pro novináře, opravdu." vydechla jsem už klidněji.
"Promiň, tohle mi vůbec nedošlo. Ale zazpívala jsi to moc hezky!" snažil se aspoň trochu odlehčit situaci, zatímco doktor právě dokončil svou práci.
Rozhlídla jsem se po místnosti a teprve teď zjistila, kolik lidí sledovalo celou tuhle hektickou situaci. Tobby by mi nevadil, zná mě jako svoje boty a ví, co si o tom všem myslím, i když jsem zatím nic rozumného neřekla. Jeho bandička bodyguardů by mi taky moc nevadila, přece jenom jsou to oni kteří Nialla zachránili, ale maskérky a dalších asi 5 lidí, kteří se starají o můj vzhled před koncerty, to všechno opravdu slyšet nemusely. Navíc pan doktor a 3 jeho zdravotní sestřičky. Paráda.
"Děkuju teda za lichotku… Pane doktore Browne, děkuji Vám moc za vše. Myslíte, že bych si s ním," hodila jsem na Nialla vražedný pohled, "mohla na chvíli promluvit o samotě? Zcela o samotě?!" otočila jsem se na doktora a poslední tři slova jsem zdůraznila.
"Ale určitě slečno, pan Horan není příliš zraněn, má jen pár odřenin a malou tržnou ránu na hlavě, nejspíše se zachytil za zip od bundy nějaké slečny, když padal. Už mizíme…" řekl a začal balit svoje věci do velké brašny. Potom kývl na sestřičky, které celou situaci překvapeně sledovaly a dívaly se ohromeně na Nialla. Nejspíš fanynky… Všichni doktorští odkráčeli pryč. Podívala jsem se na maskérky, které pořád stály a ohromeně se dívaly, jejich hlavy asi ještě pořád nebyly schopné pochopit, že chci být s Niallem sama. Když zjistily, že se na ně dívám, beze slova konečně vypadly taky. Tobby přišel ke mně, objal a poplácal po rameni. Asi si myslel, že chci dát Niallovi životní poučku o tom jestli se pro přístě má nebo nemá objevit na mém koncertě a chtěl mi dodat odvahu. Potom mávnul směrem k ostatním bodyguardům a všichni odešli. Konečně jsem s ním byla sama.
"Tak co máš na srdci?" začal, jakmile se zabouchly dveře. No to si ze mě snad dělá srandu, jak to dělá, že je takhle v klidu?
"Ani ne na srdci jako spíš na jazyku!" řekla jsem a rozvalila se na pohovku vedle něj. To bylo pohodlíčko.
"No, tak abych začal… Asi na mě začneš ječet, co tady dělám že?" otočil se na mě zase tak v klidu.
"Ječet nezačnu, cítím se unavená. Ale potřebuju to vědět, takže poslouchám!" mávla jsem rukou, abych zdůraznila, že má začít.
"Kvůli manažerům jsme se přestěhovali sem do Ameriky, to už asi víš…"
"Jo, četla jsem něco…" odpověděla jsem, i když vím, že to vůbec nemyslel jako otázku, vlastně jsem to asi řekla jen proto, aby věděl, že ho poslouchám. "Pokračuj." podívala jsem se mu do očí, abych ho pobídla. Propíjel mě svýma modrýma očima skrz na skrz, tak jsem radši otočila hlavu nazpátek.
"Já zas četl, jaks o mě hezky mluvila v jednom rozhovoru." řekl, a na konci věty se výška jeho hlasu trochu zvedla. Bylo mi jasné, že se pousmál, i když jsem se mu nedívala do tváře. Narážel na to, jak jsem v jednom rozhovoru odpověděla na otázku který z One Direction je mi nejvíce sympatický, že právě Niall, protože toho máme hodně společného. To jsem ale ještě nevěděla, že se mi objeví na koncertě a způsobí takový rozruch. Byla jsem otočená a očima jsem zkoumala stůl, který byl asi metr a půl ode mě a na něm stála sklenice vody. Od koncertu jsem nic nepila.
"No, mluvila…" vstala jsem a podala si to pití.
"Dnes ráno jsem brouzdal po internetu a někde se blýsklo tvoje jméno, tak jsem si na tebe vzpomněl. Najel jsem na tvoje stránky a zjistil, že máš dnes koncert. Tak jsem zavolal manažerům, aby mi sehnali jeden lístek, že ti udělám překvápko. A tak jsem tady… Klukům jsem nic neřekl, myslel jsem, že mě v té šedé mikině nikdo nepozná, tak jsem jen tak vyrazil. No, bohužel se to nějak zvrtlo…" vyklopil to ze sebe a pak si trochu oddechnul.
"No teď už to kluci určitě ví…" zabručela jsem. Vůbec jsem nebyla nadšená z toho, co zase budou novináři psát. Nepotřebuju na sebe bulvárně upozorňovat.
"No vidíš! Kluci!" povyskočil Niall a pohovka se trochu zhoupla. "Sakra, 5 nepřijatých hovorů…" řekl, když zkontroloval stav svého mobilu.
"Zavolej jim, aby si nemysleli, že se ti stalo něco vážného. A řekni jim to popravdě, že jsi prostě tele, které si jen tak vyjede navštívit a překvapit kamarádku a i když je světoznámé, klidně si vyjede bez ochranky!" musela jsem si rýpnout. Vyplázl na mě jazyk.
"Čau brácho! … ne, jsem v pořádku … u Demi … nebojte … jo sorry … ne, už nikdy nepojedu sám … dobře, za hodinu tady? … jasně, budu jí pozdravovat … pohodka … pozdravuj ty malý smrady!" dotelefonoval a zavěsil to. "Pozdravuje tě Liam, za hodinu si pro mě dojedou." obeznámil mě se situací. Takže celou příští hodinu budu s ním. Super…
"Jo tak já potom Liama pozdravím sama. No dobře… A co teď? Proč tě vůbec napadlo, že zrovna dnes potřebuju překvapení?" řekla jsem a zívla si. Byla jsem už docela vyčerpaná.
"Vždyť jsem říkal, že to bylo náhodou. I když… mohl bych ti takovéhle překvápka dělat častěji co?" mrknul na mě. Už to byl zase ten pohodový Niall, kterého mám ráda.
"No to klidně můžeš, ale dej mi o nich vědět." zasmála jsem se. "A co ty holky? Jak to vlastně bylo, že jsi skončil na zemi skoro udupaný? Nebýt Tobbyho tak jsi tam doteď."
"Celou dobu jsem se skrýval pod tou mikinou s kapucí. Potom ale v tom davu o tvůj podpis mi kapuce spadla a všichni začali ječet, když si mě všimli. Ty holky si na mě asi chtěly šáhnout, ale bylo jich trochu moc, tak mě svalily na zem a potom už nevím, asi na mě nějaká spadla a já omdlel, ten vzduch tam byl taky šílený. Nakonec jsem se probudil tady, díky panu doktorovi. Ale Tobbymu potom poděkuju." usmál se. Je to pako.
"Ach jo, ty jsi někdy na zabití…" řekla jsem unaveně.
Celá další hodina už proběhla víceméně v pořádku. Zklidnila jsem se a přišla na mě únava a vyčerpání z koncertu, takže už jsem potom vlastně jen ležela na pohovce, poslouchala Niallovy humorné historky z jejich koncertů a občas se zasmála nad jeho narážkami. Byl milý. Srkal si džus, který jsem nám nechala přinést a když viděl, že jsem unavená, nevykládal mi o ničem složitém, jen se snažil abych neusla.
"Skies are crying, I'm watching…" začala mu zvonit písnička, protože mu někdo volal.
"Ano? Dobře, u zadního vchodu… za 3 minuty… čáo!"
"Ty máš můj Skyscraper jako zvonění?" neudržela jsem v sobě otázku.
"Jo, Louis tu písničku úplně miluje, tak jsem si jí dal jako vyzvánění, když mi volá…" odpověděl a začal se sbírat z pohovky a upravovat se.
"Aha, tak to je milé." usmála jsem se. Na nic víc jsem se nezmohla. Představa, že bych teď měla vstát a jít ho doprovodit mě děsila. Byla jsem bez energie. Když byl dokonale upravený, sedl si těsně vedle mě.
"Doprovodit mě asi nepůjdeš že?" uhádnul správně. Slušelo mu to… Sakra!
"Pokud mě omluvíš… Budu ráda, když budu moct jít spát." zívla jsem.
"Nevadí, však se zase brzo uvidíme. Čekej překvápko," mrknul na mě "ale ne na koncertě, teď vymyslím něco originálnějšího!" usmál se, pohladil mě po stehně a vstal.
"No dobře, ale jestli mě to zase vyděsí tak uvidíš! Pozdravuj kluky… Jo a… Těším se na to překvápko!" vydala jsem ze sebe. Pak mi došel význam toho, co jsem řekla. Do háje, já řekla, že se těším? Proč když jsem s ním tak ze mě letí i to co říct nechci? To snad není pravda…
Zatvářil se, jako kdyby právě slyšel moje myšlenky a líbilo se mu to. Hodil na mě poslední úsměv.
"Tak zatím Dems a hezky se vyspi!" řekl a odkráčel z pokoje. Ještě jsem slyšela, jak se na chodbě zastavil s Tobbym, který ho určitě zavede k východu a potom už jsem usla. To byl náročný den.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jamie Williams Jamie Williams | 4. září 2012 v 19:27 | Reagovat

Moc hezké :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama