,,Je mi to jedno!" aneb problémy všech.

24. září 2012 v 18:24 | Týnka |  Témata týdne
Další téma týdne, ke kterému se prostě musím vyjádřit. :D
Všichni z nás, ať mladí nebo staří, jsme někdy měli kupu problémů. Některé z nich byly malicherné a když se na ně ohlížíme dozadu, smějeme se jim. Některé v nás ale zanechali bolestivou ránu, ke které je lepší se nevracet. Pro mě osobně to bylo období zhruba před rokem, kdy jsem měla pár velmi nepříjemných měsíců a moje přátelství s nejlepší kamarádkou se málem rozpadlo. Naštěstí jsme to ustály a jsme spolu doteď, ale tohle téma se nám zarylo do paměti a teď je pro nás jako tabu. Kdykoliv se stane, že na sebe nějakou dobu nemáme čas, nebo si nerozumíme, vždycky si vzpomeneme na tohle období a řekneme jen ,,Vzpomeň na minulý podzim, nechci aby to takhle zase dopadlo." a všechno se během chvilky vrátí do normálu, protože já bez ní a ona beze mě, to je něco naprosto nepředstavitelného.

A přitom, když si vzpomenu na tu dobu, kdy jsem chodila po školních chodbách se sklopenou hlavou, doma brečela a poslouchala slaďáky, nepamatuju si, že bych někdy přijala něčí pomoc. Ano, ptali se mě, co se mnou je, ale já je odbývala větou "To je jedno." nebo "Nic se neděje." protože začít vykládat všechny své problémy někomu, s kým chodím sotva pár měsíců do třídy a neznám ho, mi přišlo naprosto zbytečné. A myslím, že přesně takhle to má spousta lidí. Nová škola, nové zaměstnání, nebo prostě jen lidi, kterým se nemůžeš jen tak jít vybrečet na rameno, a naráz si připadáš sám, oddělený od světa, tvé vlastní myšlenky tě přivádí k šílenství, zabíjí tě to, a pokud se nenajde něco, co by mohlo tvé problémy vyřešit, nebo něco co by ti od nich pomohlo, utápíš se dál ve svých depresích a nemá to konce.
Možná by se spousta lidí měla zamyslet nad tím, jestli by se neměli ke svým spolupracovníkům/spolužákům/náhodným známým, zkrátka ke všem ve svém okolí začít chovat trochu líp, protože nikdy nevíte, jaké má ten nebo tamten problémy, a že třeba pokud se právě Vy neproberete a nenabídnete mu pomocnou ruku, může ten člověk zkončit špatně. Já byla až u sebepoškozování, protože se nenašel nikdo, kdo by mi dokázal pomoct, nebo mě alespoň vyslechnout.
No a teď k poslednímu bodu mého sdělení názorů. :D Shodou okolností jsem zrovno dnes našla můj sešit psychologie z minulého roku. Na jedné z prvních stránek byl nějaký náš domácí úkol, o uvědomění si podstaty života a vypsání toho, co bychom chtěli 1. dnes, 2. v tomto roce a za 3. za celý život dosáhnout. Odpovědi na tento domácí úkol jsem psala nejspíše v době mých depresí a bolesti, protože zněly takto:
1. Dnes - chtěla bych se apoň chvíli bavit a zbavit se mých problémů.
2. V tomto roce - jet do Chrastavy. (Tam bydlí ta moje nejlepší kamarádka, kvůli které byly všechny tyto problémy)
3. Vůbec v životě - už radši umřít.
Když na to teď pozpátku vzpomínám, nejradši bych se zahrabala. Opravdu si myslíte, že je normální, mít takovéto názory na život jen proto, že se nenašel nikdo, kdo by Vám dokázal pomoci? A nebo byla chyba ve Vás, protože jste pomoc odmítali? Ponaučení do přístě - nabízenou pomoc nikdy neodmítej, a poskytuj ji v ještě větším měřítku, než byla poskytnuta tobě! :) A to bude asi všechno, co Vám pro dnešek povím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dee Dee | E-mail | Web | 24. září 2012 v 18:28 | Reagovat

http://bydee.blog.cz/ Podpoř mě prosím, svou návštěvou, komentářem, čímkoliv. Díky.

2 Nee. Nee. | Web | 24. září 2012 v 18:34 | Reagovat

Pravdivý ponaučení...

3 čáp čáp | 24. září 2012 v 18:37 | Reagovat

Skvělej článek, suprově napsanej:-) kam se na něj ten můj hrabe:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama